VEČERY.

VEČERY. (Své sestře Albě.)
Pad’ soumrak v kraje, v červánky se ztápí, v nich poslední juž paprsk slunce zmírá. Stín pokojem se chvěje měkce, tiše. Jsme spolu samy, jak dva v hnízdě ptáci... Mně v nitro napadla zas v štěstí víra – to z jasné duše Tvé, jež květem dýše. Řeč umlká a rety překypují v té chvíli písní bez žalu a touhy, chce mysl výš jak drobná perut ptačí. A český zpěv nám z duše hloubi plyne. Veň z luhů, polí napad’ trylek dlouhý. V té chvíli k štěstí zcela, zcela stačí. A ze skřivánčích jinam zbloudily jsme; to v našich mistrů kouzla plné struny, z nichž jas a život v temno dnů se lije, z nichž pláč i jásot do srdce se loudí... A padly písně ty jak žití runy nám navždy v duše. – Znáš ty melodie? 85 Ó, večery, kdy písní jen jsme žily, co rovno vám v té hluši dní a roků! Kams v neznámo jste odvály nám duši. – – Výš nad rmut světa letěly jsme spolu, vše trpké zmíralo v těch písní toku... Zda ještě vzpomínkou ti srdce buší?