SPOLU.

SPOLU.
Nad „Písma“ slovy v dumách kloním hlavu, v edenu slasti zabloudila duše a zkoumá trest, jenž za prvním spěl hříchem. Ráj vzat je lidem. Z jeho zlatohlavu v cár bídy vyštváni do světa hluše. Své dílo satan děsným hyzdil smíchem. VíeVíc nezaskvěla velikost se Boha, víc nezaplála velká láska Jeho než v chvíli té, kdy hrdě odhodila a zdeptala Ji hříšná lidí noha. Řek’: „Lásky mé jim třeba víc než všeho, když zloby bouř jich duši zakalila.“ Stál satan – vítěz – hrdě v palem stínu, když u bran ráje tichly lidské kroky ve ptačích trylků teskném hlaholení. Šli v cizí svět, jimž vznítil v ňadru vinu... A jásot jeho plašil pěvců sloky. Vždyť netušil, že ráj juž rájem není. Víc milosrdným nebyl pokyn Boha, víc lásky velké neukázal světu a nedal hrází vyšších bídě, bolu, než v onen hříchu den, kdy bědná noha Adama, Evy spěla z ráje vznětu na povel Jeho: „Odejděte spolu!“ 30 Meč plamenný jim v cestu svítil rudě, jich kroků stopy, ty se krví rděly na chudé cesty sporém trávy stvolu. Hřích ved’ je v poutech k tvrdé žití hrudě, svět širý kletbami je vítal celý – – –- však z očí ráj jim zářil – vždyť šli „spolu“.