TOBĚ.

TOBĚ.
Když večer tichý na zemi se snese a rozpne zlatozářnou nad ní síť, šum ulic ztichne – v srdci klid se budí, po denní práci teprv začne žít. K svým knihám sedám, hovor počne milý; z nich nejdražší – v nichž Ty jsi promluvil. Květ vonný v sny mi na mém stolku dýše, a lampy úsměv svědkem touhy chvil. To kdy juž vše mi kniha věrná poví, kdy poesie květ svou splatí daň, pak zaletí má duše k Tobě, k Tobě... Ó, nejkrasší ty okamžiku, staň! Jsou chvíle ty mých nocí hvězdy zlaté, vždyť Tys jich září v mého žití tmy, jsou čisté, božské, jak ty na blankytě – mých trnů života jsou růžemi. 42 Ó, zahleď též se někdy v moje nebe, snad najdeš hvězdy, v nichž můj bloudí zrak, ó, vyčti z nich, že pro Tebe jen svítí, a vzpomeň si, že mám Tě ráda tak! A zachvěje se blahem duše Tvoje, vždyť napadne v ni láska – ráje květ... Věř, duše dvě kde vroucí v jednu splynou, tam nebe počíná a mizí svět.