VLOČKY SNĚHU.

Herma Pilbauerová

VLOČKY SNĚHU.
Spadly hvězdky – vločky sněhu s nebe dáli v tichou zem, vykouzleny, vybájeny nejkrásnějším zimy snem. V tiché snění zahalily pole, les i drobnou sněť, vše jak pohádka je bílá – a v ní dřímá lásky vznět. Ten když jarem probudí se – kam se vločky dějí – kam? V nic, ach v nic ta krása všecka? či to byl jen čarný klam? Ne! ty vlnkou klokotavou zazvoní kdes v lesa stín, na břehu pak pomněnkami padnou v měkký trávy klín. Širé lány v zlaté klasy změní bílý sněhu háv, v zeleň zahalí se stromy, zazvučí v nich ptačí dav. – – 77 Písně moje, vločky sněhu, až vás zlíbá slunce svit, probuďte se fialkami, jako háje vonný skryt. Zazvoňte si sněženkami, jako první jara zvuk, rozezvučte zvonkem snivým v hrudi vroucí srdce tluk. Potěšte jak květy jara mysli všech, kdo uzří vás – bude šťastno, písně, s vámi srdce, z něhož vzlét’ váš hlas.