VEČER.

VEČER. (Své sestře Albě.)
Víš? Bylo tehdy u večer, měsíc se mrakem díval, po kraji chvěl se jeho třpyt, v haluzích stromů stříbra svit, jak snivě v ně se skrýval! Stály jsme spolu u okna, na nebe zřely vděky, v měsíce jasu tónů proud tichounký, sladký řinul z pout starého alba měkký... Měsíc jak leknín bílý plul po bouřné vody pláni, hnala se vlna za vlnou přes jeho hlavu zářivou, a zas juž jásá na ní. Tak ticho bylo. – Třpyt a jas s černými mraky v boji – a síní nes’ se tichý zvuk, čarovných tónů snivý tluk... Co vše se v žití pojí! – 72 Tichlo to v albu jako pták, v hnízdečko spat kdy sedá, dál letěl měsíc mračen tmou, zrak za ním bloudil – V duších dvou vzpomínka druhou hledá.