LÁSKA.

LÁSKA.
Jdu ztichlým luhem... Vstříc mi žena kráčí; zrak její sklopen, v líci bol se zračí, bol velký – hluboký. Jde jako v snění, zraku nepozvedá – ten v květech bloudí... Snad své štěstí hledá, jež prchlo daleko. K ní kročím blíže, dotýkám se šatu: „Rci, co tě tíží?“ sdílně ptám se v chvatu. „Kde bloudí duše tvá?“ 65 Tu oko zvedla velké, plné touhy – můj pohled zmámen utkvěl na ní dlouhý pln divu, úžasu. Ne oči plály – drahokamy žhoucí, ne oči – hvězdy, nebe zraky vroucí, co jimi mluví noc. Ne hvězdou, sluncem její hled se dívá, a širé zemi sílu k žití vlívá – té zemi daleké. „Co ve tvém oku, ženo, co se děje, v tvé líci teskné trpký bol se chvěje – a zrak je štěstí pln! Kdo dal jej tobě, celý svět že jímá, tvých očí báje žití pouta snímá... Ó, ženo, rci, kdo jsi?“ – 66 A z retů jejích plynou slova tiše, pak jásavě, jak v modrou dál kde píše svou píseň skřivánek. „Znám bolest velkou! Do srdce kdy padne, jak strom, jenž podťat, zmírá jí a vadne,“ tak děla jako v snách. „Znám štěstí velké. To kdy zbloudí v duši, víc nad ni blaha sotva ráje tuší. Či neznáš mne, kdo jsem?“ A zaplálo to v báji jejích zraků. „Jsem láska,“ děly, „stěžeň žití vraku a zmaru hlubina...“ 67