LÁSKA.
Jdu ztichlým luhem...
Vstříc mi žena kráčí;
zrak její sklopen,
v líci bol se zračí,
bol velký – hluboký.
Jde jako v snění,
zraku nepozvedá –
ten v květech bloudí...
Snad své štěstí hledá,
jež prchlo daleko.
K ní kročím blíže,
dotýkám se šatu:
„Rci, co tě tíží?“
sdílně ptám se v chvatu.
„Kde bloudí duše tvá?“
65
Tu oko zvedla
velké, plné touhy –
můj pohled zmámen
utkvěl na ní dlouhý
pln divu, úžasu.
Ne oči plály –
drahokamy žhoucí,
ne oči – hvězdy,
nebe zraky vroucí,
co jimi mluví noc.
Ne hvězdou, sluncem
její hled se dívá,
a širé zemi
sílu k žití vlívá –
té zemi daleké.
„Co ve tvém oku,
ženo, co se děje,
v tvé líci teskné
trpký bol se chvěje –
a zrak je štěstí pln!
Kdo dal jej tobě,
celý svět že jímá,
tvých očí báje
žití pouta snímá...
Ó, ženo, rci, kdo jsi?“ –
66
A z retů jejích
plynou slova tiše,
pak jásavě, jak
v modrou dál kde píše
svou píseň skřivánek.
„Znám bolest velkou!
Do srdce kdy padne,
jak strom, jenž podťat,
zmírá jí a vadne,“
tak děla jako v snách.
„Znám štěstí velké.
To kdy zbloudí v duši,
víc nad ni blaha
sotva ráje tuší.
Či neznáš mne, kdo jsem?“
A zaplálo to
v báji jejích zraků.
„Jsem láska,“ děly,
„stěžeň žití vraku
a zmaru hlubina...“
67