CESTY.

CESTY.
Jedna šla topoli. K modru se týčily, šuměly bez klidu tajemnou zvěst, po poli, lučině stuhou se bělela, zapadla do lesů v měkounký klest. Jiná šla lipami ve stínu ukryta, jako ta fialka za jarních dnů; sladce kol dýchaly stromy ty staleté: pohádku svobody – hrdinných snů. Ona zas pod lesem smrčinou vroubena. Chvějným jich závojem čarný dne lesk zapadal – naposled v růžové dálavě v žití jak umírá radost i stesk. Třešněmi po vršku jiná zas vine se. Stromy juž plničky rudých jsou zdob, pod nimi dětí je veselá družina – nad nimi špačci – by každý si zob’. Ó, co tu ještě cest lesem i lučinou, po skále chudičké, u třpytu vln, krásné a krásnější, z mysli mi nezmizí, půvabem dýchaly, kraj je jich pln. 52 Ještě ta modříny k zídce jde běloučké, lípy tam tulí se v tichounký šum, jakoby ve snění břízy se sklánějí, kámen kde tlumočník zmlklým je rtům... Vadím je všecky ty cesty a cestičky, byly tak jásavy v úsměvu dne, byly tak čarovny ve hvězdné náručí – – Tebou však drahy mi – žití můj sne!