MÉ PÍSNĚ.

MÉ PÍSNĚ. (Adolfu Heydukovi.)
Jak pestří motýli jste vzlétly k modru z mé duše hloubi – plny naděje v ten blankyt snivý, v němž se nebe tají, že sluncem na Vás též se usměje. Leč mraků křídla přiletěla sivá, bouř bleskem hnána divě burácí, a polomrtev motýl za motýlem se v duši tesknou – teskně navrací. A ztichly písně – zmlkly neslyšeny, ve hromu třesku ret jich oněměl – teď křídla chvějná v bázni tisknou k sobě a je jim snem, že život záři mel. – – – Měl? – Ještě má! Tu smavou naděj vdechl v mých ňader taj slov vroucích kouzla třpyt, jenž z duše Vaší, Mistře, tryskl velké, a píseň má chce znovu, znovu žít! [63] Chce zajásat, však ne juž motýl pestrý, ten vzlétá jen ve slunce zlatých dnech, chce jako ptáče zpívat třeba v taji... Má štěstí své z nás každý ve svých snech.