POLEDNE.

Herma Pilbauerová

POLEDNE.
Rána z děla. – Vrch ji vrchu podává si hlasem hromu, rachot bloudí mořem domů, tichne zvolna... den, co den. A v ten povel hudba zvonů jako povzdech milionů splývá v hymnus, v bouřný sten. Denně ptám se zas a zase... Proč ta salva? Proč to znění? Či to chvíle vykoupení z trudu dne a jeho běd? – – Okamžik to – – v téže chvíli v neznámo zas život pílí – hledat snad svůj čarokvět. – Hrana dnů to – hrana velká, sama věčnost bije v zvony, a ty jejich bouřné stony nových dnů jsou pozdravem. 32 Oč ta chvíle jiných větší? Ach, jen víra v život bledší, na rtu s trpkým úsměvem... Slyš! Teď drobných zvonků znění probouzí mě z dum a stesku. Dětský hlahol! Svěží fresku zjev jich načrtal mi v ráz. Nedbají té hrany zvonů, plny žití, blaha, shonu neptají se, proč vše as?