VLOČKY SNĚHU.
Spadly hvězdky – vločky sněhu
s nebe dáli v tichou zem,
vykouzleny, vybájeny
nejkrásnějším zimy snem.
V tiché snění zahalily
pole, les i drobnou sněť,
vše jak pohádka je bílá –
a v ní dřímá lásky vznět.
Ten když jarem probudí se –
kam se vločky dějí – kam?
V nic, ach v nic ta krása všecka?
či to byl jen čarný klam?
Ne! ty vlnkou klokotavou
zazvoní kdes v lesa stín,
na břehu pak pomněnkami
padnou v měkký trávy klín.
Širé lány v zlaté klasy
změní bílý sněhu háv,
v zeleň zahalí se stromy,
zazvučí v nich ptačí dav. – –
77
Písně moje, vločky sněhu,
až vás zlíbá slunce svit,
probuďte se fialkami,
jako háje vonný skryt.
Zazvoňte si sněženkami,
jako první jara zvuk,
rozezvučte zvonkem snivým
v hrudi vroucí srdce tluk.
Potěšte jak květy jara
mysli všech, kdo uzří vás –
bude šťastno, písně, s vámi
srdce, z něhož vzlét’ váš hlas.