SPOLU.
Nad „Písma“ slovy v dumách kloním hlavu,
v edenu slasti zabloudila duše
a zkoumá trest, jenž za prvním spěl hříchem.
Ráj vzat je lidem. Z jeho zlatohlavu
v cár bídy vyštváni do světa hluše.
Své dílo satan děsným hyzdil smíchem.
VíeVíc nezaskvěla velikost se Boha,
víc nezaplála velká láska Jeho
než v chvíli té, kdy hrdě odhodila
a zdeptala Ji hříšná lidí noha.
Řek’: „Lásky mé jim třeba víc než všeho,
když zloby bouř jich duši zakalila.“
Stál satan – vítěz – hrdě v palem stínu,
když u bran ráje tichly lidské kroky
ve ptačích trylků teskném hlaholení.
Šli v cizí svět, jimž vznítil v ňadru vinu...
A jásot jeho plašil pěvců sloky.
Vždyť netušil, že ráj juž rájem není.
Víc milosrdným nebyl pokyn Boha,
víc lásky velké neukázal světu
a nedal hrází vyšších bídě, bolu,
než v onen hříchu den, kdy bědná noha
Adama, Evy spěla z ráje vznětu
na povel Jeho: „Odejděte spolu!“
30
Meč plamenný jim v cestu svítil rudě,
jich kroků stopy, ty se krví rděly
na chudé cesty sporém trávy stvolu.
Hřích ved’ je v poutech k tvrdé žití hrudě,
svět širý kletbami je vítal celý – – –-
však z očí ráj jim zářil – vždyť šli „spolu“.