VEČERY.
(Své sestře Albě.)
Pad’ soumrak v kraje, v červánky se ztápí,
v nich poslední juž paprsk slunce zmírá.
Stín pokojem se chvěje měkce, tiše.
Jsme spolu samy, jak dva v hnízdě ptáci...
Mně v nitro napadla zas v štěstí víra –
to z jasné duše Tvé, jež květem dýše.
Řeč umlká a rety překypují
v té chvíli písní bez žalu a touhy,
chce mysl výš jak drobná perut ptačí.
A český zpěv nám z duše hloubi plyne.
Veň z luhů, polí napad’ trylek dlouhý.
V té chvíli k štěstí zcela, zcela stačí.
A ze skřivánčích jinam zbloudily jsme;
to v našich mistrů kouzla plné struny,
z nichž jas a život v temno dnů se lije,
z nichž pláč i jásot do srdce se loudí...
A padly písně ty jak žití runy
nám navždy v duše. – Znáš ty melodie?
85
Ó, večery, kdy písní jen jsme žily,
co rovno vám v té hluši dní a roků!
Kams v neznámo jste odvály nám duši. – –
Výš nad rmut světa letěly jsme spolu,
vše trpké zmíralo v těch písní toku...
Zda ještě vzpomínkou ti srdce buší?