VENI, SANCTE!
Chrám zachvěl se až k modré klenbě svojí,
kdy dětí nesčetných, jak květů z jara
se vyrojilo v jeho ticha hloubi –
a nachem zaplála mu okna stará.
Vše pestří se tu jako na lučině,
jak duhy na oblacích barvy smavé,
jak křídla motýlů na měkkém luhu,
kdy na květy si usedají hravé.
A retů drobných zbožný hlahol jásá,
výš v klenbu spěje, skřivánčí jak v poli,
kdy z jara nejprv pod nebem se chvěje –
a nezná žalu, z něhož srdce bolí.
17
Dnes oživli i všichni andílkové,
co na varhanách, na oltářích bloudí,
i na rty světic, Božích mučenníků
se v děti středu úsměv blaha loudí.
Co as v tom srdci dětí, Pane, dřímá?
Čím vzplane jiskra, vložená v jich duši?
Zda snivou hvězdou, nebo slunce zlatem –
či zhouby požárem jich cesty zkruší? – –
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Dnes dětmi jsou... Je mladost jejich rájem. –
Až života meč, zlobou zanícený,
z bran jeho vyštve je v svět širý, dálný:
pak z celé duše zvolám za ně: „Veni!“