V NÁRUČI LESŮ.
Černých lesů věnec v tichém snění
obejímá širý, dálný kraj,
jak by světa ukrýt chtěl mu taj,
kde se štěstí lže – a kde ho není.
V měkké stíny šumných korun jímá
luhy, pole, vísku bělavou;
ticho kol – a nebe nad hlavou,
jak se sladko v náruči té dřímá!
Víc kde krásy? V poli zlata vlny,
v pohádce ho žádné věru víc,
v modru skřivan – písní na tisíc –
nad smaragdem luk, jež květů plny.
16
Pod střechami hnízda vlaštovice,
v chatách klid – a toho k žití dost...
Slétá sem ten nadpozemský host
ze hřbitůvku, šeré od zvonice.
***
K čemu paláce a marné touhy,
všechen život k jedněm pílí zdem!
Za nimi hrst hlíny, trávy lem,
snad i květ – a spánek dlouhý, dlouhý.