OTEVŘENÁ OKNA.
Zlata proud se s modra leje
v stíny lesa, v smaragd luhu,
v proudu vln se v démant tříští,
v rose drobné v smavou duhu.
Všemu touha z duše zírá,
všemu srdce otevírá –
pojď, ty slunce!
23
V šero města paprsk zlatý
v zakletý jak zámek padá,
v ulic těsnu hradba domů
dlouhé, teskné stíny spřádá.
Však ta okna velká, malá,
jak by náruč rozpínala...
Pojď, ty slunce!
Zdá se ti, že všecka mluví,
tolik touhy v jejich třpytu,
aby na den dlouhý, celý
vyprosila na blankytu
slunce všechněm, co jich tají,
úsměv luhu sotva znají. –
Pojď, ty slunce!
***
Běda těm, v jichž náruč vroucí
jenom sever hlavu kloní!
Nepropustí ani paprsk
v duše taj, jen stínem cloní!
A jen odlesk chladný, cizí
v ňadru vzdechem teskně mizí...
Kde jsi, slunce?
24