NA MOSTĚ.
Víš, kdy to bylo, duše nejdražší?
Juž píseň kosů slétla větví v směs,
a pěnkav krátký popěvek zněl kdes,
mladičkou zelení se jaro smálo
a Vltavinu píseň rozdýchalo – – –
my zřeli se – jen na krátko.
Ó, divná žití pohádko!
Ty slunce moje!
Víš, kdy to bylo, duše nejdražší?
Juž z kukly pupenů chtěl vzlétnout list,
jak motýl naděje, svou silou jist,
juž teplý dech nes’ krajem políbení
a všecko dlouhé setřásalo snění. –
Do duše mé Tvůj pohled pad’,
jak pozdrav jara v luh i sad,
Ty žití moje!
46
Víš, kdy to bylo, duše nejdražší?
Šla vesna smavá, samý jas a květ,
juž kolikátá – co můj celý svět
jen u Tebe a při Tobě a v Tobě –
i ve slzách i smavé žití době.
A šuměl proud a zpíval pták,
jen Tebe zřel můj toužný zrak,
Ty moje všecko!