KDOŽ Z TĚCH PTÁ SE?
Jako večer hvězdy zlaté
trysknou v snivé dáli nebe,
přijdou denně, přijdou jistě
vzpomínky a nesou Tebe.
Přijdou jako jarem květy
v luhy, háje na lučinu,
ono vždycky rozdýchá je,
třeba vzdorné zimy v stínu.
55
Přijdou jako vlaštovice
přes to moře nekonečné,
přichvátají jak ty vlny,
třeba vlast jich ledy věčné.
Přijdou samy, nevolány,
třeba duše ukryla se
nejhloub v sebe – – přijdou vždycky.
Ach, což láska, smí-li, ptá se?
Jiskrou padne, požár vznítí,
proudy slz ho neuhasí,
a ta touha vzpomínkami
denně duši zavolá si.
Kdybych chtěla tisíckráte
zapomenout v žití víru,
aby duše prosta touhy
zdřímla v objetí si míru:
všecko marno. – – Povel květu,
aby jarem zůstal spáti,
zakaž hvězdám v modru nebe,
aby přišly večer pláti!
Zakaž družné vlaštovici,
aby v hnízdo vrátila se –
vzpomínkám pak, aby v duši
napadaly!... Kdož z těch ptá se?
56