VICHR.
Duje vichr obra dechem,
přes pláň, les i pole letí,
vískou skučí, městem bouří,
všecko serve – zemi světí.
Co je vichr? Neviděti
ani jiskry bujné síly,
oblak jenom pospěch divý
a za nimi běs ten šílí.
Krok ti staví – nevidíš ho,
třtinou tvoji postať kloní,
nevíš, s kým tu v boj se dáváš,
divou písní v sluch ti zvoní.
59
Zvoní, hučí, vyje, bouří,
nebesa chce strhnout k zemi,
hrdý kmen rve z ňader lesa,
cesty stele haluzemi. – – –
Oč je žití vichr běsný
krutější té bouře v kraji?
Duši rve ti, srdce chvátí,
mrazným dechem tluk mu tají.
Naděje kmen třtinou drtí
vichr žití v divém letu,
haluz štěstí serve v chvíli,
v prach ji mete – zmírá v květu.
Nevidíš té obří síly,
ale cítíš v každém kroku,
jak ten boj s ní těžký, bědný...
bez přestání dne a roku.
Bez přestání? Však i vichr
zemdlenou kdys perut svěsí
k odpočinku, třeba k bojům
novým – nový prapor věsí. – –
V klidu smrt – ta přijde sama...
Duj jen, vichře, v moje touhy,
z teskné duše vyrvi lásku –
vždyť to těžký sen je pouhý!
60