Píseň.
Přilétlo jaro hravé a smavé
v průvodu ptáčat, s náručí květů,
úsměv mu hraje na růžném retu,
probouzí v kraji radosti pravé.
Přilétlo jaro ve zlata svitu,
naselo písní v luhy a háje;
v potoku bystrém zurčí to, hraje,
plno v něm perel, plničko třpytu.
Také juž jásá malý můj přítel,
zpěváček kos, toť virtuos pravý,
pod okny u nás denně se staví,
dobře zná, jeho písně kdo ctitel.
Z večera, klid kdy k zemi se kloní,
tu jeho píseň k obloze letí,
jásavé trylky její jsou děti.
Slyším jen píseň – toužím jen po ní.
37
Těžko ji líčit. Tolik v ní touhy,
tolik v ní něhy, radosti, vznětu,
jaro v ní úsměv posýlá světu –
tiskne jí zemi polibek dlouhý.
Zpívej, ó zpívej, zobáčku zlatý,
jásavé, svěží ty svoje písně,
zvuky ty čarné bez žalu tísně – –
a naše žaly pomoz nám sváti!
38