XXIII. Ku pohřbu statkáře.
Klesla sláva, zhaslo světlo,
Netrvá nic ve světě,
Kvítí, které včera květlo,
Zvadlo a víc nekvěte;
Lupen po lupínku prší,
Vítr lístky rozvěje.
Tak člověku věk vyprší,
Až se smrtí zachvěje.
Jako voda tokem rychlým
Plyne v mořské hlubosti,
Tak život náš mžikem prchlým
Letí v bezdno věčnosti,
Čas vše ostrým zubem sžírá,
Nám i bolest odnímá,
Hořko slzy s očí stírá,
Věk je starci nesnímá.
Zde stařeček urozený
V rakvi věčný spánek spí,
Ctí a slávou obestřený
Na posledy s námi dlí;
„Pán z Rombaldů není více!“
Smutnoduté kvílení,
Z Vodlochovské tak zvonice
Oudolím žalostně zní.
Marný světe! co z tvé slávy,
Co vykvěte z krásy tvé?
Vyroste jen trochu trávy,
Smrt ostřím podtíná vše;
Ona kácí skvostné trůny,
Láme žezla, zlatý řád,
Snímá královské koruny,
Řítí dávnověký hrad.
Když pak v rum se svět obrátí,
Všecka sláva pomine,
Smrt zas svou kořist navrátí,
Světa Pán až pokyne.
V kyprou zemi co jsme sili,
Sázeli rok po roce,
Čím chudinu oblažili,
Klidit budem ovoce.
S tebou choti má se loučím,
Líbám dítek přemilých,
V ruce Páně vás poroučím,
Nic neželte šedin mých;
Zas uzřím vás, tam kde květe
Nepomíjející máj,
Tam vás v nadhvězdnatém světě
V slíbený uvítám ráj.
S Bohem svobodní občané,
Druhdy mojí poddaní,
Vodlochovští vesničané
Vrchnosti své oddaní,
Ustelte mi lůžko chladné
Podle rovu matky mé,
Pomněnku, to kvítko ladné,
Zůstavte v paměti své.
Časné pouti došed cíle
Spáti bude dlouhý sen,
Až Bůh tělo mé zpráchnilé
Oduševní v soudný den.
Vím, že v nesmrtelném těle
Po svém z mrtvých vzkříšení
Zočím Krista spasitele
V příštím znovu zrození.
29