TŘICET
POHŘEBNÍCH PÍSNÍ
PRO
VŠECKY STAVY,
VENKOVSKÝM PANŮM UČITELŮM
věnovaných
od
Václava Alexandra Pohana,
přísežního a veřejného notáře Budějovického, činného člena českého národního Museum, spoluouda Pražské Jednoty přátel k zvelebení církevní hudby, a Dědictví Svato-Janského, toho času děkana v Pořičí nad Sázavou.
V Praze, 1863.
Tiskem a nákladem Rohlíčka a Sieverse.
[1]
Blahorodému a učenému
pánu, panu
Josefovi Přibylovi,
cís. král. podkrajskému okresu Benešovského,
s hlubokou uctivostí
obětuje
spisovatel.
[3]
Předmluva.
Není tajno, že doposud toliko Rybovy písně v rukou venkovských pp. učitelů kolují, které po tak dlouhý čas nemálo ovšedněly. Jiné pak porůznu sebrané co do slohu, pádu a rýmu z větší částky toliko vad do sebe mají, že jimi pp. učitelům jen nuzně poslouženo, a potřeba jich úplně kryta není. Za touže příčinou uvázal jsem se takovému nedostatku odpomoci, a zde již do života vysílám třicet pohřebních písní pro všechny stavy venkovským pp. učitelům věnovaným, koje se tou nadějí, že svou prací pp. učitelům se zavděčím, a jich z mnohého rozpaku vytrhnu. Šetřil jsem všemožně toho, slohem písní těchto nynějšímu vzdělanějšímu věku přijíti vhod, avšak tak, aby i sprostému venkovanu srozumitelné zůstaly; pak, an za dnů našich hřbitovy zvláště v městech vice krásné květnici,květnici nežli mrtvolišti se rovnají, by i tyto písně nápodobný ráz nesly a v blahoklidný sen téměř ukonoušely našich v Pánu zesnulých miláčků; přátelům však a příbuzným bolestnou jich ztrátu ovnadily, a v útrobách přítomných posluchačů utěšenou naději budoucího slavného z mrtvých vstání a opětného shledání vzbudily. S několika novými nápěvy mohl bych ihned pp. učitelům posloužiti; tuším však, že některá obratnějsíobratnější hlava o vkusnější nápěvy k mým písním se postará.
V Pořičí, dne 20. května 1850.
Václav Alexander Pohan,
děkan.
[5]
I. Ku pohřbu duchovního pastýře.
Truchlotemné zvonů znění
Stádko trudí Kristovo,
Všudy pláč a žalostnění,
Slz prolito přemnoho.
Sbor. Pastýře již není více,
Zhasla církvi, vlasti svíce!
Sudným šípem boden klesl,
Žití svíce zkácena,
Roušku časně těsnou svlekl,
Sláva naše ztracena,ztracena.
Sbor. Pastýře již není více,
Zhasla církvi, vlasti svíce!
Stánek svatý smutek kreje,
V smutku Boží sluhové,
S kříže prápor černý věje,
Zpěvy slyšet hrobové.
Sbor. Pastýře již není více,
Zhasla církvi, vlasti svíce!
Zde na marách stuhlý Ježíš,
Kněžskou značen ozdobou,
Záštita tvá, Kristus Ježíš
Krášlí rakev, schránku tvou.
Sbor. Pastýře již není více,
Zhasla církvi, vlasti svíce!
Duši svou jsi Bohu vrátil,
Tělo z země zemi dal,
Dluh Adamův smrti splatil,
Stádo Kristu odevzdal.
Sbor. Pastýře již není více,
Zhasla církvi, vlasti svíce!
Nám jsi – hoden slavných předků –
Ctnosti býval obrazem,
Sama ctnost – netřeba svědků –
Živým jestiť důkazem.
Sbor. Pastýře již není více,
Zhasla církvi, vlasti svíce!
Stádečko jsi věrně chránil,
Dobrý boj zde bojoval,
Církev Boží statně hajil,
Vlast svou vřele miloval.
Sbor. Pastýře již není více,
Zhasla církvi, vlasti svíce!
Beř se z boje k Světovládci,
On tvé rány zahojí,
Tam si oddechni po práci,
Odpočívej v pokoji.
Sbor. Pastýře již není více,
Zhasla církvi, vlasti svíce!
Zásluhy tvé hvězdnou září
Ověnčí předobrý Bůh,
Tvůj se bude v jeho tváři
Stkvíti jasnozraký duch.
Sbor. Pastýře již není více,
Zhasla církvi, vlasti svíce!
Vzpomeň v ráji na své stádo.
Je zastávej horlivě,
Vzpomeneť zas na tě rádo
V skutcích dobrých, v modlitbě.
Sbor. Pastýře již není více,
Zhasla církvi, vlasti svíce!
7
II. Ku pohřbu kaplana.
Chladný vítr z hrobů vane,
Osudu zde vládne moc,
S bledé tváři slza kane,
Smrti slouží černá noc.
Šípem raněn v mutném lkání
Mladý kněz se v rakev sklání.
Pastýř želí ztrátu jeho,
Pomocníka věrného,
Kněze ctného, horlivého,
A bratra upřimného.
Slza slzi žel žaluje,
Hluboký bol si zděluje.
S pastýřem si pásl stádo,
Konal oběť s modlitbou,
Ono vzneslo za tě rádo
K nebi prosbu důvěrnou.
Láska s vírou na tvém hrobě
Zdělá krásný pomník tobě.
Hlásal jsi oslavu kříže,
Kypřil páně vinici,
Ji jsi, horka nesa tíže,
Rajskou osil pšenicí.
Tučné klasy k zemi níží,
Budeš klidit, žeň se blíží.
V školním sadě v útlé štípky
Vlil jsi život duševní,
Růžotvárné nesou kvítky,
Dýší vývan příjemný.
Dá Bůh! ponesou ovoce
Snahy tvé víc rok po roce.
Večer tvou ukončil práci,
Béř se, Sluho velebný!
O mzdu denní k Světovládci,
Tam tě hlas zve tajemný.
Pán co smluvil s tebou ráno,
Bude tobě večer dáno.
Po vlnkách tichého moře
Vesluj v přístav věčnosti,
Plavec kde necítí hoře,
Žravé spějí starosti;
Tam, kde rajský vánek věje,
Dojdeš cíle své naděje.
Zatím v tmavošedém hrobě,
Kde se rány zahojí,
Po práci odpočiň sobě
Mezi bratry v pokoji.
Spása kde bdí mírovládný,
Neklame tam bratr zrádný.
Až tě vzbudí trouby znění,
Kříže osvětlí tě zář,
V blahém uzři pocítění
Mistra svého Božskou tvář.
Z ruky jeho, padna k trůnu,
Přijmi odměny korunu.
8
III. Ku pohřbu školního učitele.
Tmavá rakev jest tvé lůžko,
Pod hrudami obyt tvůj,
Ach! co v bouři tak jest úzko,
Smrt kde stán rozbije svůj;
Ní se boří hrdé hrady,
Ní se řití králův byt,
Kosou máchá v lidské řady,
K lovu strojí černou síť.
Tlouklo tvé, netluče více
Srdce šípem raněné;
Oko zhaslo, zbledly líce,
Rty umlkly ruměné;
Uvadla co letní řása
Čilost tvá i slávy blesk.
Klam zde, marnost, tam jen spása,
Tam jen pravá radost jest.
Svůj jsi láskou k Bohu žhoucí
Úřad věrně zpravoval,
U pochodně pak hasnoucí
Úkol pouti dokonal;
Nesa břímě dne i vedra,
Stezkou chodils trnovou,
Strast netíží víc tvá bedra,
Nemáš zápas s nehodou.
Slzy mládež školní line,
Ve smutek se obláčí,
Srdce její lásky plné
Žalostí! ach krvácí.
Pěstils ji co otec milý,
Ona vroucně ctila tě,
Proto z útroby proud živý
Slzí vděčných prýští se.
Truchlovrbí bude krýti
Náhrobek tvůj zelený,
Něžná mládež na něm víti
Tobě věnec růžený;
Oběť čistou s modlitbami,
Oběť knězem svěcenou
Vzhůru Otci nad hvězdami
Přinese za duši tvou.
Choť i dítky poruč Pánu,
O syrotkyť pečuje,
Blaze, v Boží kdo ochranu
Sebe i svých svěřuje!
Tam kde ctnost odměnnodměnu bere,
Se nesouží srdce víc,
Mrak neděsí noci šeré,
Tvoji tvých zas uzří líc.
V stínu mlhovité roušky,
V hrobovém zde ouvalí
Dřímej, den než přijde zkoušky,
Smrt než závoj odhalí.
Andělské ze spaní tebe
Probudí zas trouby zvuk,
Cherubů v poklidné nebe
Provodí tě svatý pluk.
9
IV. Ku pohřbu podučitele.
Dnes jsi Bratře! došel cíle,
Jaký tobě vytknul Pán,
Pěstoval jsi štípky milé,
Snad jinému odevzdán;
Nebude ti na nich přáno
Zříti květ a ovoce,
Vše osudem překonáno
Za poslední nemoce.
Žil jsi zde jen krátkou dobu,
Zvadl jsi co mrazem květ,
Milý nám, milejší Bohu,
Povolán jsi domů zpět.
Dokonal jsi dílo Páně
Za let málo horlivě,
Bůh tobě mzdu večer za ně
Odměří spravedlivě.
Tvé zásluhy na věčnosti
Ocení dne každého,
Těžký zápas z lásky k ctnosti,
Zapření se samého;
Víru, bdění, utrpení,
Posty s denní modlitkou,
Slzy, křivdy, pohanění
I poslední bolest tvou.
Nejsou tato utrpení
Hodna času krátkého,
A věčného oslavení,
Blaha neskonalého.
Ani oko nevídalo,
Nepojal kdy lidský duch,
Nikdy ucho neslýchalo,
Co svým věrným slíbil Bůh.
Tam shledáš své práce, kroky
Příteli! zúročeny,
Tam jistinu a úroky
I s návdavkem splaceny.
Též i nás a my zas tebe
Dá Bůh! opět spatříme,
Až i nás povolá nebe,
S světem se rozloučíme.
Zde tvou rakev vděčné dítky
Slzičkami skropují,
V lůžko chladné stelou kvítky,
Otče náš! ti věnují.
Dřímej sladce v matky lůně
V blahoklidném usnění,
Až ti z ráje jarní vůně
Zavítá k oslavení.
Oddechni po práci sobě,
Než se shůry ozve hlas:
„Vstaňte z mrtvých k slavné době,
Zvítězil nad smrtí čas!“
Čas zanikne na věčnosti,
Odkvětou tam šediny,
Hřích vyvrácen bude ctností,
Potrestány zločiny.
Příroda i smrt se leskne,
Mrtvý lid když vzkřísí Bůh,
Vše před soudní stolec klekne,
Svůj by každý splatil dluh.
Kniha života odhalí,
Z čeho bude souzeno,
Z té na soudu se vyzradí,
Co kdy bylo tajeno.
Zná se Pane! z svých křehkostí
Sluha věrný, dědic tvůj,
Tvář se mu rdí stydlivostí,
Že přestoupil zákon tvůj.
Přijda soudit lidské činy,
Prv, než přijde hrůzy den,
Promiň jemu jeho viny,
Nevyluč ho z nebe ven.
10
V. Ku pohřbu nemluvněte.
Spi malinké nemluvňátko!
V vonném kvítí tichý sensen,
Spočiň v plenkách neviňátko!
Až se ti vyjasní den.
Nerozvilo jsi poupátko!
Ráno květní kalíšek,
Outlý ti život holátko!
Podryl zhoubný červíček.
Z porušeného poupátka
Co překrásný motýlek,
Vyvinul se z nemluvňátka
Roztomilý andílek.
Nic neželte rodičové
Spanilé pacholátko,
(Své spanilé děvčátko),
Slávou andělští duchové
Věnčí vaše děťátko.
Bůh dal, Bůh vzal, jemu chvála,
Že mi krátký vytknul cíl,
Jeho vůle jest má sláva,
Věčné blaho můj podíl.
Za to štěstí nebem dané
Bohu budu děkovat,
Za rodiče milované
U Boha se přimlouvat.
Nyní k hrobu pacholátka!
Mé tělíčko provoďte,
A rakvičku mou děvčátka!
Květinkami ozdobte.
V tom domečku osamělém
Dřímat budu v tušení,
Že se duch můj spojí s tělem
V slavném z mrtvých vzkříšení.
11
VI. Ku pohřbu malého dítěte.
Ejhle! kvítko nevinnosti,
Ledva že se zrodilo,
V své mladinké spanilosti
Jaro-vnady rozvilo,
Pouť života dokonalo,
Nebe jak mu losovalo.
Bůh, který to outlé dítko
Za andílka vyvolil,
Co rosinka v zvadlé kvítko
V mrtvé nový život vlil,
Obmyslil je věčným blahem
V nové vlasti, v nebi drahém.
Vzdejme Bohu vřelé díky,
Mdlé že dítko oslavil.
A co kvítko mezi kvítky
V rajské sady přesadil.
V novém jaře, v novém světě
Ono zase krásně zkvěte.
Mezi pluky andělskými
Duch jeho se raduje,
Veleslaví Boha s niminimi,
Který v nebi kraluje.
„Svatý!“ k poctě svého krále
Prozpěvují neustále.
Tam uzříte v roušce bílé
Své rodiče! nevině,
Až se za poslední chvíle
Duch váš v prosto vyvine,
Co květ v máji ojařeno,
Věčnou slávou ozářeno.
12
VII. Ku pohřbu pacholete neb děvčátka.
Ubírám se do věčnosti
V květu ryzé nevinnosti,
Ze života časného
Do paláce věčného.
Otče! tobě nade všechno
Vřelé díky clím za všecko,
Za tvou lásku, starosti
A nevinné radosti.
O Matinko roztomilá!
Mne pod srdcem jsi nosila,
Kojila i krví svou,
Přijmi vděčnou slzu mou.
Žel ostavte rodičové,
Podivní jsou osudové,
Brzo život kalí strast,
Brzo mění trudy v slast.
Se mnou všickni se radujte,
Slávu Bohu prozpěvujte,
Chvalte jeho dobrotu
A otcovskou štědrotu.
Že mne za dědice (dědičku) zvolil,
K andělíčkům mne připojil,
Radost v nebi připravil,
Mne na věky oslavil.
Sestřičky a bratříčkové,
Školáci a zpěváčkové!
Uvijte mi věneček
Na můj skrovný hrobeček.
Odpusťte mi provinění
A na znamení smíření
Vsaďte na mém rovečku
Každoročně růžičku.
Až nebeští andílkové
Vzkřísí opět tělíčko mé,
Pak se vám všem odměním,
Do nebe vás provodím.
13
VIII. Ku pohřbu žáka.
Poslední hodina bila,
Smrt na lov si popílila,
Černou rozprostřela síť,
Kořist ulovila mladou,
K nebi dosti časně zralou,
Zhasla žáčku denní svit.
Zde spočívá v vonném kvítí,
Vůni více však necítí,
Jasný ho nebudí den;
Srdce se nedá zahříti,
Víc v ně nový život vlíti,
Věčný ho udýchal sen.
V trudu pohříženi celí,
Otec, máti hořce želí
Ztrátu svého synáčka,
Žáci i jich pěstounové
Cedí slzičky perlové
Pro mravného školáčka.
Mládenců šest ušlechtilých,
Tolik družiček spanilých
Pacholete rakvičku
V truchlotemném hudby znění,
V bolnoteskném žáčků pění
Provází ku hrobečku.
Rodiče ustaňte lkáti,
Spějte jemu štěstí přáti,
Přírodě když splatil dluh,
Že povolal z této říše
Do radostné nebes výše
Vašeho miláčka Bůh.
Nechte malých ke mně jíti,
Majíť se mnou podíl míti,
Kynul Přítel mládeže;
Ježíš jeho v nadhvězdnosti
Dítěcí odměnil cnosti,
Ověnčil mu kadeře.
I vám, rodičové jeho
Za pěstění syna ctného
Potěšení strojí Pán;
Miláčka uzříte svého
Věčnou slávou věnčeného,
Až vkročíte v Kristův stán.
Družky ladný teď věneček
Žáčku vložte na roveček,
Přejíce mu tichý sen,
On se v rouše liliovém
S vámi opět v světě novém
Sejde někdy v soudný den.
14
IX. Ku pohřbu žákyně.
Růžový dech ukolíbal
V slaďounký nevěstu sen,
By zas někdy ji ulíbal,
Když procitne, mladý den.
Nevinná co poupě něžné,
Ježíši zasnoubena,
Panna útlá v roucho sněžné
K svatbě jest přistrojena.
Rozmarýnový věneček
Krášlí její hlavičku,
V ručičce co andělíček
Nese k sňatku růžičku.
Fábory ji ozdobují
Školní její družižky,
Na rozloučenou věnují
Družce vřelé slzičky.
Olejem z olivek outlých
Naplnila lampu dnes,
By co jedna z panen moudrých
Ve svatebný vešla ples.
Ambrový kde vánek věje,
Věčné květe podletí,
Tam nevěsta krásná spěje
V ženichovo objetí.
Cherubové v sladkém spění
Něžnou střeží dušinku;
Nebešťanky v libopění
Vítají holubinku.
Ježíš palmou vstříc jí kyne,
Královnu korunuje,
Nevěsta v rozkoších plyne,
Lásku jemu slibuje.
Drahé ustaňte svojátko
Rodičové želeti,
Zvadlé slzami poupátko
Co rosinkou perliti.
Její zas, až v rychlém letu
Slunéčka objede zář,
V čarokrásném plném květu
Spanilou uzříte tvář.
15
X. Ku pohřbu děvčete.
V vonném jaru děva chřadla,
Až konečně světu zvadla,
Uschla útlá ratolest,
Dnové její od mladosti
Uplynuli bez radosti,
Nemohla víc jarma snést.
Všude zří přeludy zrádné,
Vnady nenalézá žádné,
Mrtvý pro ni celý svět;
Těsný cit jí prsa ouží,
Po nebi jen duše touží,
K Tvůrci svému chvátá zpět.
Darmo zde hledá pokoje,
Kde panují mrzké zbroje,
Trudonosné starosti,
Zde zkaleným bratr okem
Se chlubí před bratrem rodem,
Číši trudí radosti.
Bílé růže, konvalinky,
Rozmarýnu medovinky
Sestry smutně trhají,
A z nich družce v zlaté pásky
Na důkaz upřímné lásky
Vínek s pláčem splétají.
Ctnotou srdce, vnadou těla
V okolí se krásně skvěla
Co růžička spanilá,
S Bohem dala všemu světu,
A hned v mlado-něžném květu
Ctnou hlavičku sklonila.
Slza slzi žel žaluje,
Sestra sestřičku lituje,
Lituje ach! milenoumilenou,
Rodiče nevolně dýší,
Nesouce na srdci tíži
Pro dcerušku ztracenou.
Dcera ve snu ponořená
Není na věky ztracena,
Naděje ji ovívá;
Příroda v podzim jen sténá,
Sněhem v zimě zahalená
Dřímá a odpočívá.
Všemohoucí Světovládce
Dceř probudí z mrtvých v krátce
Zas k novému životu;
Jako slunce teplem vlívá,
Zimní lůžko když rozhřívá,
Čilost novou v přírodu.
Kříže zář až hrob osvitne,
Včil děvčátko zas procitneprocitne,
Promění se v anděle,
Vstana z temné brány hrobu,
Půjde v divotvornou dobu
V oslavu spasitele.
16
XI. Ku pohřbu mládence.
Rychle světa mizí sláva,
Vadne jako polní tráva,
Květ po květu oprší,
Až celý věk vyprší.
Smrt všem jistá kvapí dále,
Nit života trhá stále,
Nedbá na věk, schopnosti,
Ani na stav, hodnosti.
Smrt umrlčí vine věnce
Pro ctné panny a mládence,
S hrůzou všude panuje,
Kořistí a hoduje.
Mládci zde odkvětla krása
Jako parnem letní řása.
Smrt ho šípem ranila,
Krásu jeho pohřbila.
V tváři mladistvého muže
Květlo lilium a růže,
Růžená teď zbledla tvář,
Zhasla zraku jeho zář,zář.
V popel tělo se obrátí,
V zem prach země se navrátí,
V jiný svět se octne duch,
Tam jej soudit bude Bůh.
Bože! posuď skutky jeho
Podle smilování svého,
Vydej ortel milosti,
Promina mu křehkosti.
Až zas přijdeš s hvězdovýše,
Uveď do nebeské říše
Bojovníka věrného,
V pokoj z boje časného.
17
XII. Jiná.
Zkácena jest žítí svíce,
Uschla větev mladičká,
Mládenec nežije více,
Zhasla jeho hvězdička.
Nerdí se víc v jeho tváři
Dvé růžiček zorní září.
Pln čilosti a pln síly
Skonal v krásném podletí,
Krev ustydla, ztuhly žíly,
Smrti stal se obětí.
V jarém věku, v krásném květu.květu,
S Bohem dal svodnému světu.
Tělo k hlíně své se hlásí,
Odkuď člověk původ vzal,
Duch se k Tvůrci svému vznášívznáší,
Který jemu bytost dal,
Svatou tužbou po něm práhne,
Kam jej svou milostí táhne.
Novým jarem-li se vrátí
Nová síla v přírodu,
Tak se duch v tělo navrátí
Ku Kristovu příchodu.
Radostně to předtušení
Budoucího těl vzkříšení. –
Sypte v hrob teď vonné věnce,
Panicové, družičky!
Láskou vijte pro mládence,
Protkávané růžičky;
Na věncích ať hoví sobě
V blahém klidu v chladném hrobě.
Který však život věnuje
Nebes cnosti mládenec,
Váhu dobrým naplňuje,
Ten svijí květ u věnec,
Věnec tento stále květe,
Víc na věky neodkvěte. –
Vřelý dík, vám rodičové!
Za vši lásku upřímnou,
I vám panny, panicové!
Za obsluhu počestnou;
Bůh odplať vám službu vaši
Mzdou na nebi mnohem dražší.
Až co voda věk uplyne,
K naší velké radosti
Z hrobu slavný se vyvine
V růžotvárné jarosti.
Vstane v nesmrtelném těle.těle,
Když uslyší hlas anděle.
18
XIII. Ku pohřbu panny.
Truchlotemným zvukem znějí
Hrany s věže kostelní,
Všemi zvony sezvánějí
Ku slavnosti pohřební.
K průvodu měšťané, měštky,
Řadí se i přátelé,
Vesničané, vlídné vesky
I vedlejší sousedé.
Co dnes květekvěte, zítra zvadne,
Co sen všecko pomine,
Květ oprší krásy vnadné,
Jak jen Tvůrce pokyne.
Tak zde panna v plném květu
Co růžička spanilá
Opršela v mladém věku,
Ctnou hlavičku sklonila.
V rakvi kvítím ozdobená,
Kadeř svitou u věnec,
Spí nevěsta ustrojená,
V rukou kříž a růženec.
Na rakvi zde z rozmarýny
Ční panenský věneček,
Lůžko její bude z hlíny
Zbudovaný hrobeček.
Marná všeho světa sláva,
Rozkoš, krása, důstojnost,
Všecko jest jen lichá chvála,
Pára, lest a odbojnost.
Ctnostný jenom blaze žije
Za vědomý jasného.
Ctnost mu věnec štěstí vije
Za života časného.
Již jde průvod, pěvci pějí
Žalmy, písně pohřební,
Mládci nesou mrtvol její,
Oslava to poslední.
S bolestí nesou družečky
Věno její k hřbitovu,
Hrstku prsti a věnečky
S pláčem sypou do hrobu.
S Bohem otče, milá máti!
S Bohem bratří sestry mé!
Rač vám Bůh odměnu dáti
Za vše snahy upřímné.
I vám přátelé, občanky,
Mládenci a družičky,
Vesničané, vesničanky!
Bůh odplať krok každičký.
Drahé družky na mé kosti
Ještě jednou pomněte,
Važte si své nevinnosti,
Sic co kvítky zvadnete;
Mnohá v jaře věku květla
Jako růže spanilá,
Svadla mrazem nepravosti,
Poklad cnosti ztratila.
Cnosti co pět panen moudrých
Věnujte dny mladistvé,
A olejem skutků dobrých
Zásobte nádoby své;
Byste slavně s lampou žhoucí
Ženicha uvítaly,
V roušce s ním o svatbě stkvoucí
Pod věnci hodovaly.
19
XIV. Jiná.
Z jara krásná panna květla
V osmnáctém roce,
A věneček si upletla
Z kvítí a ovoce;
Z kvítí něžné nevinnosti
Pro ženicha svého,
A z ovoce drahé ctnosti
K veselosti jeho.
K hodům svatebním rodiče
Zove dceř spanilá,
Otci svému a matičce
Ruce, nohy líbá;
Požehnání od nich žádá
K sňatku přešťastnému,
Panenství za věno dává
Ženichovi ctnému.
V bílé roucho strojí nyní
Nevěstu družičky,
A do věnce z rozmarýny
Rovnají růžičky.
Fialinka víry v čele,
Lupínek naděje
A růžička lásky vřelé
Ňadra její kryje.
Mládenci jí stelou v spěchu
Vonné zlato v cestu,
A družičky v plném květu
Provází nevěstu.
Nesou z domu ji k hřbitovu
Na marách pod věncem,
A s nebeským v klidném hrobu
Ji spojí snoubencem.
Nevěstiní rodičové
Za obsluhy vděčné
Clí vám, panny, panicové!
Díky své srdečné.
Sňatek dcery své oslaví
Dnešní den posvátný,
Na památku jí postaví
Na hrob křížek vzácný.
Veselost však světit budem,
Soudu blesk až svitne,
Moci smrti zcela zbudem,
Nevěsta procitne,
Velerychlé v zorné záři
Bude se snášeti,
V divokrásné Boží tváři
Na věky zhlížeti.
20
XV. Ku pohřbu manžele.
Všemohoucí Tvůrce kyne,
Blaho naše, choti! hyne,
Konec mého života!
Soudy Boží, cesty Páně,
Jaký osud vstříc nám vane,
Věčná kryje mrákota.
Zrušeny jsou dávné svazky
Naší nerozlučné lásky,
První doby růžené;
Jasné se nám nebe zdálo,
Když se štěstí na nás smálo,
Štěstí nyní pohřbené.
Smrt mne tobě co noc černá
Odcizila, choti věrná!
Mých neuzříš více líc,
Srdce mé přestalo tlouci
K tobě láskou jindy vroucí
Neožije ono víc.
Poslední mé políbení
Posílám ti k rozloučení
Z rakve, choti spanilá!
Pomni na druha milého,
Na tě s výše Spásy svého.svého
Vzpomene zas duše má. –
Vše jsi přestál, volně dřímej,
Strážný anděl tě ostříhej,
Manželi, oslavo má!
Drn, jenž srdce tvé ukrývá,
Proud mých slzí ho zalívá,
Nechť se věčně zelená.
Na památku naší lásky
Na rov vsadím sedmikrásky,
PoměnkyPomněnky oblakové,
Aby tyto tajné hlásky
Naší neoblomné lásky
Byli stálí svědkové.
Tys mi býval v trudu, strasti
Jedinou útěchou, slastí,
Ach! kdož mne teď potěší?
Žel můj svět víc neukojí,
Leč mne s tebou smrt zas spojí,
Ta mne jenom potěší.
Hořem vadnu, v slzách plynu,
Umrlčí ti věnce vinu,
Na nich sladce spočívej;
Lehká budiž zemi tobě,
Měkké lůžko v chladném hrobě
Mně pak vedle svého přej.
Sladké bude spočinutí,
Sladší naše procitnutí,
Až pomine smrti sen,
Na znamení Kristem dané
Nesmrtelné tělo vstane
Z hlubokých hrobových stěn.
O Maria, Boží Máti!
Až se budem z hrobů bráti,
V pravo nám po boku stůj,
A když soudce lidských synů
Soudit bude z hříšných činů,
Za nás mocně oroduj.
21
XVI. Ku pohřbu manžele a otce.
Poslední svou konám cestu
Do věčnosti z ciziny,
K nebeskému chvátám městu,
Do své milé otčiny.
Proň jsem dobrý boj bojoval,
Hřivny své zužitkoval,
Krista věrně následoval,
Víru jeho zachoval.
Pracoval jsem dílo dobré,
V zlatou báň je uložil,
Než mne Bůh můj volal k sobě;
Cíl mé pouti položil. –
Na shledanou, choti věrná!
Podej ruku v stuhlou mou,
Noc nás rozloučila černá,
Choť přelstila upřímnou.
Nic neplač a nežel toho,
Bůh zas všecko napraví,
U něho jest bytů mnoho,
On nám jeden připraví.
Jenom v kázni, bázni Boží
Vychovej sirotků mých,
Ať se denně v ctnosti množí,
Lze ti vydat oučet znich:
„Pane! zde jsou všechny dítky,
Jež nám nebe svěřilo,
Hle! jak květou tyto kvítky,
Žádné z nich nezhynulo.“ –
Na rozcestí, než se s vámi
Milé dítky! rozžehnám,
Pojďte ke mně, ať vám s máry
Ještě jednou požehnám.
Za mne s máti a sousedy
Otče náš! se modlete,
Na mou rakev naposledy
S útrpností pomněte.
Mně dnes, Bůh zas zítra tobě,tobě
Odpustíš-li, odpustí.
Přej mi každý pokoj v hrobě.hrobě,
Kam mé tělo uhostí.
Bohu tělo své navrátím,
Duši jemu odevzdám,
K němu s vámi se obrátímobrátím,
VšekoVšecko v jeho ruce dám.
Věřím, že on mne nezkrátí,
Oživí zas kosti mé,
Smrt až kořist Pánu vrátí,
Vzkřísí mrtvé tělo mé.
22
XVII. Ku pohřbu otce a vdovce.
Kostka osudu vržena,
Závoj smrti odhalen,
Nit života přetržena,
Klesám mocí podmaněn.
Tělo mé se k hrobu sklání,
Kdo vás, dítky! zastane? –
Bůh vyslyší vaše lkání,
On vám octemotcem zůstane!
Přijde čas, a přijde chvíle,
Že se opět sejdeme.
Na věčnosti v jaré síle
Svou matinku najdeme.
Tam vás zočím v nebes záři
V čarokrásném objevu,
Co anděle s jasnou tváří
V liliovém oděvu.
Na rovu zemřelé matky
Dítky; vás zapřisahám,
Nesuďte se o mé statky,
O to snažně vás žádám.
Svůj život zasvěťte cnosti,
Pobožnosti, čistotě,
Žijte v mravopočestnosti,
V svornosti a dobrotě.
Vší marnosti výhost dejte,
Přemáhejte vášeň zlou,
Mužnou myslí odpírejte
Pokušení s modlitbou;
Zahejří-li vilný svůdce
Proti studu chlípnosti,
Modlitba vám v tuhé půtce
Dopomůže k vítězství.
Přátelé! se sirných dítek
Zde upřimně ujmete,
A co v sadě outlý kvítek
Jich ku zdaru pěstěte.
Dítkám vděk co učiníte,
Kristu jste učinili,
Jemu se tím zavděčíte,
Tím i dluh svůj splatili.
Proste Boha všichni Svatí,
Maria, všecky Světice!
V stány nebes z světa vzatí,
Za mne, choť i rodiče,
By svých dítek otec moudrý
Na věky nezatratil,
Za něž Kristus pastýř dobrý
Dluh na kříži zaplatil.
Tvůrce! kořím se ti v prachu,
Nesa k soudu oučty své,
Jaký ortel, meškám v strachu,
Vydáš na stvoření mdlé.
Dej, by soudní váha – ctností
Stížená – se sklonila,
A má duše na věčnosti
S anděli se spojila.
23
XVIII. Ku pohřbu manželky.
Věčná láska lásku budí,
Když ji vzbudí, pak ji trudí,
Růže s trním proplítá,
Naše srdce, jež spojila,
Smrt krutá zas rozdvojila;
Láska naše rozrytá!
Tato nerozlučná láska,
Věrných srdcí zlatá páska,
Dráhný čas nás blažila,
Strastnou tíž nám ulehčila,
Všecky ztráty nahradila,
Břímě nám osladila.
Rukojmím mé upřímnosti,
Neoblomné i věrnosti
K tobě choti milená!
Budiž z očí mých se skvoucí,
Výraz naší lásky vroucí,
Slza v rakev cezená.
Na rov, má kde duše nyje,
Láska ti věnec uvije,
Tam se bude zelenat,
K hrobu tvému budu chodit,
Za tvou duši tam se modlit,
Vínek slzou zalévat.
Za obsluhu a šetrnost,
Lásku a manželskou věrnost
Srdečně ti děkuji,
Mé poslední políbení,
Trudoplné bolestnění
SvědčíSvědčí, že tě miluji.
Spi sen sladký v chladném hrobě,
Lehká budiž zemi tobě,
Odpočívej v pokoji;
Světlo věčné svět pak tobě,
Až tě Bůh povolá k sobě,
K blahotvornému zdroji.
Když se sejdem v pravé vlasti,
Kde panují věčné slasti,
Smrti na věky pozbudem,
Za mnohá zde utrpení.
Dojdeme-li oslavení,
Náhrady tam nabudem.
24
XIX. Ku pohřbu manželky a matky.
Hlas tě Boha všemocného
Volá v stány blažené,
Ctívala jsi vůli jeho,
Béř se v kraje vzdálené,
Tam, kde stálé jaro květe,
Vůni rájem rozsívá,
S růží všechny trny smete.smete,
Svaté v nebi ovívá.
Jaký žel tvůj manžel cítí
V rozedraném srdci svém,
Nelze tomu posouditi,
Kdo nečítal v srdci tvém.
Nic o něm, ctná choti! nevíš
V rakvi zde zabedněné,
Ni o želu tom se dozvíš
Posléz v hrobce studené.
Siré dítky v něžném věku
Matko! jsi ostavila,
Hoře jejich nezná léku,
Smrt jich nebe zkalila.
Darmo slzy hrob tvůj zmáčí,
Matinko! tě volají.
Vzhůru zraky své obrací,
A po tobě vzdychají.
Nechte, ať mé v libém chládku
Tělo sladký spánek spí,
Smrt zničila jeho lásku,
Duch však v sídle Svatých dlí;
Tam za vás u Boha Spásy
S anděli oroduje,
On vám byt na věčné časy
V vlastním domě daruje.
Měj se dobře mílku drahý!
Mé sirotky opatruj,
Život ti vykvete blahý,
Až provedeš úkol svůj.
Tím se moje duše kojí,
Že v budoucím podletí
Po kratičkém časném boji
V mé poletíš objetí. –
Světlo věčně svěť ti jasně,
Choti, máti rozmilá!
Naše láska neuhasne,
Byť i tebe zem kryla.
Za tebou jenž k nebes výši
S vděčnou slzou hledíme,
Tušíme, že v této říši
Zase tebe zočíme.
Buď jí laskav, Kriste Pane!
Až z oblaků přijdeš k nám,
Ať milost tvá vstříc jí vane,
Slávou ji ověnčíš sám;
By zas někdy její tělo,
Jenž smrtelnost složilo,
V novém rouše se zastkvělo,
A s duchem se spojilo.
25
XX. Ku pohřbu vdovy a matky.
Ach, matinko roztomilá!
Proč jste nás opustila.
Pouť dalekou nastoupila,
Od nás se odloučila.
Co si bez rodičů počnem
My ubozí sirotci,
Bože! kam se nyní octnem,
Kde najdeme pomoci!
Nebědujte ubožátka,
V nebi sídlí otec náš,
Pečuje-li o ptáčátka,
Postará se též o vás.
On vám vzbudí novou matku,
Vzbudí otce dobrého,
Požehná jim všeho statku,
Vůli splní-li jeho.
Kdo z vás, kteří zde stojíte,
Na sirotky hledíte,
Srdci svému povolíte,
K maličkým se skloníte.
Bude míti „zaplať Pán Bůh,“Bůh“,
Chudině kdo prospívá,
S čistou láskou v Kristu Pánu
Sirotků se ujímá.
Na Boha se spolehejte,
Strast když bude nejvyšší,
Doufejte a nezoufejte,
Bůh vám bude nejbližší.
Jednoho vám zapotřebízapotřebí,
Co ocenil Kristus Pán,
A to jedno vzácné v nebi
Žádný neodcizí vám.
Království hledejte Boží
A jeho spravedlnost;
To má cenu, časné zboží
Nehodí se pro věčnost.
Blaze bude vám na zemi;
Zkoušku až přestojíte,
Pak se v nebi s rodičemi
Věčně zase spojíte.
26
XXII.XXI. Ku pohřbu mistra.
Přijmi poslední obsluhu
Od nás mistře šlechetný!
Touto poctou zásluhu
Věnčí dnes cech počestný.
S železem mistři, tovaryši,
Sousedé a přátelé
K hrobové provází říši
Tvé ostatky zvěčnělé.
Hoden cti a hoden slávy
Bratr náš a rodný Čech,
Nezastíní hrstka trávy
Odlesk cností jeho všech;
Byltě muž pln poctivosti,
Bez ouhony, beze lsti,
Pln bratrské upřímnosti,
Proto hoden naší cti.
Nehody a šalby liché
Život jemu trudily,
O tom často vzdechy tiché
V bolném stesku svědčily.
V jizvy jeho zacelené
Nesvora nevryje šíp,
V zemi mrtvým zasvěcené
Vyhoví druh druhu líp.
Tam nevládne osud zrádný,
Závisti nehlode trn,
Nepřátelé spojí dávní,
Jedno lože, jeden drn.
Hrob zhojí, co mysl trápí,
Bolest srdce ukojí,
Slzy stírá, bídu ztápí,
Pod zemí nic nebolí.
Bratra netruchleme svého,
Nechť pokojný spánek spí,
Věnec z listí myrtového
Se na jeho rovu stkví.
Až si trochu odpočine,
Tělo zemi vrátí zem,
Palmou jemu Pán pokyne,
Vyjde slavný z hrobu ven.
Adamovu a Evinu –
Hned za prvních světa dob –
Zdědili jsme hříšnou vinu,
A s ní bídu, smrt a hrob.
V nešťastnou-li však hodinu
Blaho naše zvráceno,
V Kristu Pánu, Božském synu
Opět nám navráceno.
27
XXII. Ku pohřbu představeného.
Bůh vyměřil dráhu tobě,
Za úkol obral jsi sobě
Stříci naše jmění, čest,
Ohledem přízní lidskou,
Návodem a lstí pokrytskou
Nedal jsi se nikdy svést.
Rovnost, svornost, svatá práva
Bylo heslo tvé a sláva,
Je jsi pěstil horlivě.
Nestuda-li proti cnosti
Zahejřil svou mrzkou zlostí,
Trestals ho spravedlivě.
Propůjčené sobě moci,
Přísnému jak sluší otci,
Šlechetně jsi užíval,
Nemstil občana, sedláka;
Pána, boháče, žebráka
Nestranně jsi soudíval.
Svědomí a dobré jméno,
Člověka nejdražší věno,
Ctnou mysl tvou blažilo;
Marná snaha po cti, slávě,
Pachtění po světské chvále
Vášeň tvou nekojilo.
Život tvůj byl zásluh hojný,
Představeného důstojnýdůstojný,
Ty proň vážen vysoce;
Tam, kde ctnost odměnu bere,
Mrak neděsí noci šeré,
Budeš klidit ovoce. –
Oučty slož teď – ne zemskémuzemskému,
Nýbrž Soudci nebeskému,
Víc vládnouti nebudeš;
Konal-lis své povinnosti,
S svědomitou poctivostí,
Věčné slávy dobudeš.
Zkoumateli lidských činů,
Soudě právě, tresce vinu,
Nechtěj s bratrem vjíti v soud;
Avšak svému kaž dědici
Někdy státi na pravici,
Nedej jemu zahynout.
Pomni, že jsi sstoupil s nebe,
Proň že jsi i zapřel sebesebe,
Na kříži ho vykoupil;
Nesls přebolestnou tíži,
Trpě krutou smrt na kříži,
Dlužní zápis krví smyl!
28
XXIII. Ku pohřbu statkáře.
Klesla sláva, zhaslo světlo,
Netrvá nic ve světě,
Kvítí, které včera květlo,
Zvadlo a víc nekvěte;
Lupen po lupínku prší,
Vítr lístky rozvěje.
Tak člověku věk vyprší,
Až se smrtí zachvěje.
Jako voda tokem rychlým
Plyne v mořské hlubosti,
Tak život náš mžikem prchlým
Letí v bezdno věčnosti,
Čas vše ostrým zubem sžírá,
Nám i bolest odnímá,
Hořko slzy s očí stírá,
Věk je starci nesnímá.
Zde stařeček urozený
V rakvi věčný spánek spí,
Ctí a slávou obestřený
Na posledy s námi dlí;
„Pán z Rombaldů není více!“
Smutnoduté kvílení,
Z Vodlochovské tak zvonice
Oudolím žalostně zní.
Marný světe! co z tvé slávy,
Co vykvěte z krásy tvé?
Vyroste jen trochu trávy,
Smrt ostřím podtíná vše;
Ona kácí skvostné trůny,
Láme žezla, zlatý řád,
Snímá královské koruny,
Řítí dávnověký hrad.
Když pak v rum se svět obrátí,
Všecka sláva pomine,
Smrt zas svou kořist navrátí,
Světa Pán až pokyne.
V kyprou zemi co jsme sili,
Sázeli rok po roce,
Čím chudinu oblažili,
Klidit budem ovoce.
S tebou choti má se loučím,
Líbám dítek přemilých,
V ruce Páně vás poroučím,
Nic neželte šedin mých;
Zas uzřím vás, tam kde květe
Nepomíjející máj,
Tam vás v nadhvězdnatém světě
V slíbený uvítám ráj.
S Bohem svobodní občané,
Druhdy mojí poddaní,
Vodlochovští vesničané
Vrchnosti své oddaní,
Ustelte mi lůžko chladné
Podle rovu matky mé,
Pomněnku, to kvítko ladné,
Zůstavte v paměti své.
Časné pouti došed cíle
Spáti bude dlouhý sen,
Až Bůh tělo mé zpráchnilé
Oduševní v soudný den.
Vím, že v nesmrtelném těle
Po svém z mrtvých vzkříšení
Zočím Krista spasitele
V příštím znovu zrození.
29
XXIV. Ku pohřbu statkářky.
Černý prápor s hradu vane,
Hlahol zvonů smutně zní,
Z oka tichá slza kane,
V panském zámku všechno chví;
V náhradí se lidstvo řadí,
Písně zpívá pohřební,
Knězstvo s žáctvem církve řády
Vykonává poslední.
Větev kmene vznešeného,
Květy ducha jarého
K zdobám urozenstva ctného
Rozvila dne mladého.
Příroda ji věncovala,
Bohatě ji nadala,
Větvička se zelenala,
Plody vzácné podala.
Tvořila si z růží ráje,
Štěstí v snopy vázala,
Do věnce co dítko máje
Kvítí pocty skládala.
Takto slávou ozářená
Když nic zlého netuší,
Padla šípem poraněná
Zhoubné smrti v náručí.
Nyní pláč a žalostnění
Po hradu se rozléhá,
Darmo manžel urozený
Ztracenou svou choť hledá,
Sličné dítky drahou matku
Hořem z mrtvých budějí,
Služebnice Paní statku
Svými slzami křísejí.
Co za hrobem světská sláva,
Urozenost, zlata lesk?
Suchá větev, zvadlá tráva,
Hodinový jenom blesk!
Tam nás blaží rovnost práva,
NepředvládáNepřevládá důstojnost,
Smrt nás všecky porovnává,
Tam jen platí ryzá cnost.
Růže té křesťanské cnosti,
Skutky s láskou spojené,
Květou s námi do věčnosti
K tisíceré odměně.
An tou cestou do své vlasti
Milost Paní kráčela,
Doufáme, že beze strasti
Tam se v jasnu zastkvěla.
Větev nyní oželená,
V svatou zemi vštípena,
Zas se někdy rozzelená
V nový život vzkříšena.
Věrný manžel, ctnostné dítky
Oslavené vejdou vstříc,
Ona svého srdce kvítky
Neztratí na věky víc.
30
XXV. Ku pohřbu velmožny.
Hoře, pláč a smutné tváře,
Hrana, píseň pohřební,
Nám že svíce zhasla záře
Náznaky to poslední.
Vévodkyně rodo-jasné
Není více na zemi,
Opršela velmi časně
Krásná mezi růžemi.
Kníže lká choti milené,
Nebi žel svůj žaluje,
Oko jeho porosené
kněžně slzu věnuje,
Kam jsi smrti šíp hodila?
Srdcí nejšťastnějších dvédvé,
Láska jež čistá blažila,
Rozervalo ostří tvé.
Družilo se k slavné máti
Spanilých poupátek pět,
Nelze jí z rtů slast jim ssáti,
Smrtelný je kryje led.
Chudým ta teď stuhlá ruka
Slze s očí stírala,
Když nemoc a krutá muka
Srdce jejich zžírala.
Svatotajným Božím soudem,
Jenž život jí v srdce vlil,
Uchvácena smrti proudem,
By duch její věčně žil.
Ten se vznesl k světla zdroji,
Tam jest jeho nová vlast,
Kněžnu po vezdejším boji
Žádná víc nehněte strast.
Tvůrce! rač jí sladký spánek
V lůžku přáti růžovém,
Než ji zase jarní vánek
Vzbudí v květu májovém.
31
XXVI. Ku pohřbu vojína.
Prápory když svaté chvělychvěly,
V čelo lev se postavil,
Smrtné zbraně strašně zněly,
A vůdce nás oslovil:
Tasil jsem meč pro vlast, krále,
V krvavý se vrhl boj,
Chrabrou myslí k české slávě
Rozrážel nepřátel roj.
„Vítězství neb smrt!“ – to heslo
Bázlivý rozhodlo spor,
Směle k vítězství mne neslo
Smrti hrůzonosné vzdor.
Nebál jsem se v kruté seči
Zhouby krvorudých děl,
Aniž na bojišti meči
Naskupených mrtvých těl.
A však smrti kruté štítem
V zápasu jsem nedostal,
Zákeřnicky raněn šípem,
Na milost jsem se jí vzdal.
Černou zradou mne přelstila,
OhromilOhromila mysl mou,
Vavřín mi ukořistila,
Zvítězila nade mnou.
Tu kořist zas smrt navrátí,
Silnější když oděnec
Světlo-vládu její zvrátí,
Strhne její náhonec.
Smrtí smrt si sama bude,
Zahodí zbraň záhubnou,
Vší až ona moci zbude,
Hrobové se otevrou.
Branou pomsty s požehnáním
Kristus sám povede voj,
Vůdce napřed, a my za ním,
S křížem svatý počnem boj;
Osudnou uslyšíc troubu,
Smrt upadne v zoufalství
A nad ní, než přijdou k soudu,
Slavit budem vítězství.
32
XXVII. Ku pohřbu starce.
Zde na marách stařec šedý,
Dlouho v světě putoval,
S smrtí zápas vedl smělý,
Úkol pouti dokonal.
Kmeta drží věčná moc,
Dává vám všem dobrou noc.
Rolník trudné práce nechá,
Když den Páně pominul.
Unavený domů spěchá.spěchá,
By sobě odpočinul,
Pokudž den jest, pracuje,
Noci spánek věnuje.
Býval kmet, co vy jste nyní,
An na rakev hledíte,
Křehký člověk jako jiný,
Zaň své slze cedíte.
Poklesky mu promiňte,
A z křivdy ho neviňte.
Nesla jeho slabá bedra
Až k poslední hodině
Těžké břímě dne i vedra
Zde na půdě rodinné.
Kráčel cestou trnovou,
Potýkal se s nehodou.
Proti němu zráda lichá
Vedla zákeřnický boj,
Z zraku jeho slza tichá
Ukrojila soků roj.
V strasti Boží pravice
Jest bezpečná kotvice.
Osud rozprostřel síť černou,
Kmet od nás se stěhuje,
A za službu vaši věrnou
Sousede! vám děkuje,
Vracuje se otcům svým,
Bratřím v pánu zesnulým.
Na hřbitově v chladném hrobě
Vyvolí si lůžko své,
Tam ho bratří přijmou k sobě,
Tam ho jejich svornost zve.
V lůně rovnoprávnosti
Pohřbí staré své kosti.
Duch jeho se béře k soudu,
K trůnu Soudce přísného,
Hříšnou s sebou nesa zpouru
Před Boha nestranného.
Co as v době osudné,
Spravedlnost rozhodne?! –
Anděl strážný slovo každé,
Zločiny a marnosti,
Službu i modlitby vlažné
Váží s hroznou přísností.
Bože! budiž litostiv,
Duši starce milostiv.
Žádné chvíle, dokuď žijem,
Nedejme přijíti v zmar,
Hleďme, ať ji použijem,
Jelikož jest Boží dar.
Moudrý cenu času zná,
Proto v vzácnosti ho má.
Věčnosti a spásy dbejme,
Nesme srdce, mysl ctnou,
A na mrtvé zpomínejme
Modlitbou a almužnou;
Splatíme-li jejich dluh,
Jej i nám promine Bůh.
By až někdy hrobní hroudu
Andělský pronikne hlas:
„Vstaňte z mrtvých, pojďte k soudu!“
Oučtováno bude čas:
Kristus na své stolici
Losoval nás k pravici.
33
XXVIII. Ku pohřbu stařeny.
Pouť má došla cíle svého,
Marný dnes opouštím svět,
Strávila jsem věku svého
Pět a sedmdesát let;
Ach! co voda uplynul,
Pryč jest, co sen pominul.
Zpozdilý, kdo světu slouží,
A o jeho přízeň dbá,
Dnes ho líbá, zítra souží,
Pozítří ho víc nezná;
Posledně ho přestele
Na drobátko popele.
Ctnost jen a dobří skutkové
Vedou k zdroji spasení,
Jsou co vzácní pokladové
Na úrok uloženi.
Zásluhu ten velkou má,
Kdo Bohu na úvěr dá. –
Naplnili se mi dnové
Má hodinka odbila,
Musím pryč do vlasti nové,
Zde jsem si dost pobyla;
Již nemá svět pro mne nic,
Chvátám domů – nebi vstříc.
Nermutiž se duše vaše,
Že se od vás ubírám,
Dá Bůh, že po krátkém čase
Všecky zase uhlídám.
Až se potom sejdeme,
Do ráje se octneme.
Konečně vás dítky! žádám,
Žijte s otcem v svornosti,
Požehnání své vám dávám,
Varujte se zcestnosti,
Pamatujte na věčnost,
Modlitbu a počestnost.
S Bohem manželi, přátelé,
Sousedé a sousedky,
Požehnání spasitele
Přijdiž s nebe na všecky,
Duch Páně vám pokoj dej,
Anděl vás zde ostříhej.
Kriste! přijmi ducha mého,
V ruce tvé ho poroučím,
Odpust jemu viny jeho,
Za to snažně tě prosím,
V pravo někdy losuj mne,
A uved v dědictví své.
34
XXIX. Ku pohřbu mužského vůbec.
Život náš jest plavba k hrobu,
Tuhý zápas s vlnami,
Od kolébky až k hřbitovu
Stálý boj s nehodami.
V divoproudném světla moři
Proti síle temnosti
Vesloval jsem v zlaté zoři
K blahoklidné věčnosti.
A ta zoře milostkvělá
Pravé víry Kristově
Mne po moři provázela
Na lodičce Petrově.
V bouřlivé života době
Zarazil jsem kotvici,
Tonul-li jsem v vlném hrobě,
Pán mi podal pravici.
Láska k Bohu, Pánu Kristu
Štít mi v strasti podala,
Mne co učenníka k mistru
K srdci jeho poutala.
V přístav jeden pluje všecko,
Žebrák, rolník, měšťan, král,
Starec, žena, malé děcko,
Svůj by každý podíl vzal.
Břeh naděje v nové vlasti
Krásně se mi zelená,
Tam mne po přestálé strasti
Věčná čeká odměna.
Kriste! pro své drahé rány,
Bolestné umučení,
Přijmi nás v své svaté stány
Po radostném vskříšení.
35
XXX. Ku pohřbu ženské vůbec.
Prstem Božím v věčné knize
Byl můj cíl ustanoven,
Tam mé blaho, strast a kříže
I den smrti položen.
Chvála Bohu! vše že šťastně,
Což mi bylo souzeno,
Od kolébky k smrti strastné
Hodinou ukončeno.
Kalich žlučí naplněný
Jsem do kapky vypila,
Pro Krista a své spasení
Mnoho slzí vylila,
Než co Boží vyvolení
Úkolu jsem dostála.
A k pramenu občerstvení
Jsem se šťastně dostala.
Kristus ráčil sám kříž nésti,
Tíž koruny trnové,
S smrtí tuhý zápas vésti,
Než vešel do slávy své.
Chce-li s ním kdo podíl míti,
Musí sebe zapříti,
Jarmo kříže na se vzíti,
Všemu světu umříti.
Ježíš za život vezdejší,
Za mou věrnost, trápení,
Dá mi, doufám, blaženější!
Splní své zaslíbení.
Za hrobem víc nepromění
Nehoda mé radosti,
Časného nic v nebi není,
Vše má věčné stálosti.
Se mnou, o Maria! zůstaň,
Neb se již připozdívá,
Na soudu mne věrně zastaň, –
Mocnáť jest přímluva tvá; –
Lehkým prstem krápni jemně
V duši balzám naděje,
Kéž obraz tvůj, Matko! se mně
V svatosmíru zastkvěje.
Všem, kteří zesnuli v Pánu,
Za něž z lůnu svatyně
Obět vane k Bohu stánu
Vzhůru k nebes výšině,
Vypros, ať jim v novém světěsvětě,
Až sen mine hrobový,
V jarní slávě věčně květe
Blažený ráj Kristový.
E: dp + sf; 2002
36