XXIV. Ku pohřbu statkářky.

Václav Alexander Pohan

XXIV. Ku pohřbu statkářky.
Černý prápor s hradu vane, Hlahol zvonů smutně zní, Z oka tichá slza kane, V panském zámku všechno chví; V náhradí se lidstvo řadí, Písně zpívá pohřební, Knězstvo s žáctvem církve řády Vykonává poslední. Větev kmene vznešeného, Květy ducha jarého K zdobám urozenstva ctného Rozvila dne mladého. Příroda ji věncovala, Bohatě ji nadala, Větvička se zelenala, Plody vzácné podala. Tvořila si z růží ráje, Štěstí v snopy vázala, Do věnce co dítko máje Kvítí pocty skládala. Takto slávou ozářená Když nic zlého netuší, Padla šípem poraněná Zhoubné smrti v náručí. Nyní pláč a žalostnění Po hradu se rozléhá, Darmo manžel urozený Ztracenou svou choť hledá, Sličné dítky drahou matku Hořem z mrtvých budějí, Služebnice Paní statku Svými slzami křísejí. Co za hrobem světská sláva, Urozenost, zlata lesk? Suchá větev, zvadlá tráva, Hodinový jenom blesk! Tam nás blaží rovnost práva, NepředvládáNepřevládá důstojnost, Smrt nás všecky porovnává, Tam jen platí ryzá cnost. Růže té křesťanské cnosti, Skutky s láskou spojené, Květou s námi do věčnosti K tisíceré odměně. An tou cestou do své vlasti Milost Paní kráčela, Doufáme, že beze strasti Tam se v jasnu zastkvěla. Větev nyní oželená, V svatou zemi vštípena, Zas se někdy rozzelená V nový život vzkříšena. Věrný manžel, ctnostné dítky Oslavené vejdou vstříc, Ona svého srdce kvítky Neztratí na věky víc. 30