XVII. Ku pohřbu otce a vdovce.

Václav Alexander Pohan

XVII. Ku pohřbu otce a vdovce.
Kostka osudu vržena, Závoj smrti odhalen, Nit života přetržena, Klesám mocí podmaněn. Tělo mé se k hrobu sklání, Kdo vás, dítky! zastane? – Bůh vyslyší vaše lkání, On vám octemotcem zůstane! Přijde čas, a přijde chvíle, Že se opět sejdeme. Na věčnosti v jaré síle Svou matinku najdeme. Tam vás zočím v nebes záři V čarokrásném objevu, Co anděle s jasnou tváří V liliovém oděvu. Na rovu zemřelé matky Dítky; vás zapřisahám, Nesuďte se o mé statky, O to snažně vás žádám. Svůj život zasvěťte cnosti, Pobožnosti, čistotě, Žijte v mravopočestnosti, V svornosti a dobrotě. Vší marnosti výhost dejte, Přemáhejte vášeň zlou, Mužnou myslí odpírejte Pokušení s modlitbou; Zahejří-li vilný svůdce Proti studu chlípnosti, Modlitba vám v tuhé půtce Dopomůže k vítězství. Přátelé! se sirných dítek Zde upřimně ujmete, A co v sadě outlý kvítek Jich ku zdaru pěstěte. Dítkám vděk co učiníte, Kristu jste učinili, Jemu se tím zavděčíte, Tím i dluh svůj splatili. Proste Boha všichni Svatí, Maria, všecky Světice! V stány nebes z světa vzatí, Za mne, choť i rodiče, By svých dítek otec moudrý Na věky nezatratil, Za něž Kristus pastýř dobrý Dluh na kříži zaplatil. Tvůrce! kořím se ti v prachu, Nesa k soudu oučty své, Jaký ortel, meškám v strachu, Vydáš na stvoření mdlé. Dej, by soudní váha – ctností Stížená – se sklonila, A má duše na věčnosti S anděli se spojila. 23