XXV. Ku pohřbu velmožny.

Václav Alexander Pohan

XXV. Ku pohřbu velmožny.
Hoře, pláč a smutné tváře, Hrana, píseň pohřební, Nám že svíce zhasla záře Náznaky to poslední. Vévodkyně rodo-jasné Není více na zemi, Opršela velmi časně Krásná mezi růžemi. Kníže lká choti milené, Nebi žel svůj žaluje, Oko jeho porosené kněžně slzu věnuje, Kam jsi smrti šíp hodila? Srdcí nejšťastnějších dvédvé, Láska jež čistá blažila, Rozervalo ostří tvé. Družilo se k slavné máti Spanilých poupátek pět, Nelze jí z rtů slast jim ssáti, Smrtelný je kryje led. Chudým ta teď stuhlá ruka Slze s očí stírala, Když nemoc a krutá muka Srdce jejich zžírala. Svatotajným Božím soudem, Jenž život jí v srdce vlil, Uchvácena smrti proudem, By duch její věčně žil. Ten se vznesl k světla zdroji, Tam jest jeho nová vlast, Kněžnu po vezdejším boji Žádná víc nehněte strast. Tvůrce! rač jí sladký spánek V lůžku přáti růžovém, Než ji zase jarní vánek Vzbudí v květu májovém. 31