XXIII. Ku pohřbu statkáře.

Václav Alexander Pohan

XXIII. Ku pohřbu statkáře.
Klesla sláva, zhaslo světlo, Netrvá nic ve světě, Kvítí, které včera květlo, Zvadlo a víc nekvěte; Lupen po lupínku prší, Vítr lístky rozvěje. Tak člověku věk vyprší, Až se smrtí zachvěje. Jako voda tokem rychlým Plyne v mořské hlubosti, Tak život náš mžikem prchlým Letí v bezdno věčnosti, Čas vše ostrým zubem sžírá, Nám i bolest odnímá, Hořko slzy s očí stírá, Věk je starci nesnímá. Zde stařeček urozený V rakvi věčný spánek spí, Ctí a slávou obestřený Na posledy s námi dlí; „Pán z Rombaldů není více!“ Smutnoduté kvílení, Z Vodlochovské tak zvonice Oudolím žalostně zní. Marný světe! co z tvé slávy, Co vykvěte z krásy tvé? Vyroste jen trochu trávy, Smrt ostřím podtíná vše; Ona kácí skvostné trůny, Láme žezla, zlatý řád, Snímá královské koruny, Řítí dávnověký hrad. Když pak v rum se svět obrátí, Všecka sláva pomine, Smrt zas svou kořist navrátí, Světa Pán až pokyne. V kyprou zemi co jsme sili, Sázeli rok po roce, Čím chudinu oblažili, Klidit budem ovoce. S tebou choti má se loučím, Líbám dítek přemilých, V ruce Páně vás poroučím, Nic neželte šedin mých; Zas uzřím vás, tam kde květe Nepomíjející máj, Tam vás v nadhvězdnatém světě V slíbený uvítám ráj. S Bohem svobodní občané, Druhdy mojí poddaní, Vodlochovští vesničané Vrchnosti své oddaní, Ustelte mi lůžko chladné Podle rovu matky mé, Pomněnku, to kvítko ladné, Zůstavte v paměti své. Časné pouti došed cíle Spáti bude dlouhý sen, Až Bůh tělo mé zpráchnilé Oduševní v soudný den. Vím, že v nesmrtelném těle Po svém z mrtvých vzkříšení Zočím Krista spasitele V příštím znovu zrození. 29