XIX. Ku pohřbu manželky a matky.

Václav Alexander Pohan

XIX. Ku pohřbu manželky a matky.
Hlas tě Boha všemocného Volá v stány blažené, Ctívala jsi vůli jeho, Béř se v kraje vzdálené, Tam, kde stálé jaro květe, Vůni rájem rozsívá, S růží všechny trny smete.smete, Svaté v nebi ovívá. Jaký žel tvůj manžel cítí V rozedraném srdci svém, Nelze tomu posouditi, Kdo nečítal v srdci tvém. Nic o něm, ctná choti! nevíš V rakvi zde zabedněné, Ni o želu tom se dozvíš Posléz v hrobce studené. Siré dítky v něžném věku Matko! jsi ostavila, Hoře jejich nezná léku, Smrt jich nebe zkalila. Darmo slzy hrob tvůj zmáčí, Matinko! tě volají. Vzhůru zraky své obrací, A po tobě vzdychají. Nechte, ať mé v libém chládku Tělo sladký spánek spí, Smrt zničila jeho lásku, Duch však v sídle Svatých dlí; Tam za vás u Boha Spásy S anděli oroduje, On vám byt na věčné časy V vlastním domě daruje. Měj se dobře mílku drahý! Mé sirotky opatruj, Život ti vykvete blahý, Až provedeš úkol svůj. Tím se moje duše kojí, Že v budoucím podletí Po kratičkém časném boji V mé poletíš objetí. – Světlo věčně svěť ti jasně, Choti, máti rozmilá! Naše láska neuhasne, Byť i tebe zem kryla. Za tebou jenž k nebes výši S vděčnou slzou hledíme, Tušíme, že v této říši Zase tebe zočíme. Buď jí laskav, Kriste Pane! Až z oblaků přijdeš k nám, Ať milost tvá vstříc jí vane, Slávou ji ověnčíš sám; By zas někdy její tělo, Jenž smrtelnost složilo, V novém rouše se zastkvělo, A s duchem se spojilo. 25