X. Ku pohřbu děvčete.

X. Ku pohřbu děvčete.
V vonném jaru děva chřadla, Až konečně světu zvadla, Uschla útlá ratolest, Dnové její od mladosti Uplynuli bez radosti, Nemohla víc jarma snést. Všude zří přeludy zrádné, Vnady nenalézá žádné, Mrtvý pro ni celý svět; Těsný cit jí prsa ouží, Po nebi jen duše touží, K Tvůrci svému chvátá zpět. Darmo zde hledá pokoje, Kde panují mrzké zbroje, Trudonosné starosti, Zde zkaleným bratr okem Se chlubí před bratrem rodem, Číši trudí radosti. Bílé růže, konvalinky, Rozmarýnu medovinky Sestry smutně trhají, A z nich družce v zlaté pásky Na důkaz upřímné lásky Vínek s pláčem splétají. Ctnotou srdce, vnadou těla V okolí se krásně skvěla Co růžička spanilá, S Bohem dala všemu světu, A hned v mlado-něžném květu Ctnou hlavičku sklonila. Slza slzi žel žaluje, Sestra sestřičku lituje, Lituje ach! milenoumilenou, Rodiče nevolně dýší, Nesouce na srdci tíži Pro dcerušku ztracenou. Dcera ve snu ponořená Není na věky ztracena, Naděje ji ovívá; Příroda v podzim jen sténá, Sněhem v zimě zahalená Dřímá a odpočívá. Všemohoucí Světovládce Dceř probudí z mrtvých v krátce Zas k novému životu; Jako slunce teplem vlívá, Zimní lůžko když rozhřívá, Čilost novou v přírodu. Kříže zář až hrob osvitne, Včil děvčátko zas procitneprocitne, Promění se v anděle, Vstana z temné brány hrobu, Půjde v divotvornou dobu V oslavu spasitele. 16