XXV. Ku pohřbu velmožny.
Hoře, pláč a smutné tváře,
Hrana, píseň pohřební,
Nám že svíce zhasla záře
Náznaky to poslední.
Vévodkyně rodo-jasné
Není více na zemi,
Opršela velmi časně
Krásná mezi růžemi.
Kníže lká choti milené,
Nebi žel svůj žaluje,
Oko jeho porosené
kněžně slzu věnuje,
Kam jsi smrti šíp hodila?
Srdcí nejšťastnějších dvédvé,
Láska jež čistá blažila,
Rozervalo ostří tvé.
Družilo se k slavné máti
Spanilých poupátek pět,
Nelze jí z rtů slast jim ssáti,
Smrtelný je kryje led.
Chudým ta teď stuhlá ruka
Slze s očí stírala,
Když nemoc a krutá muka
Srdce jejich zžírala.
Svatotajným Božím soudem,
Jenž život jí v srdce vlil,
Uchvácena smrti proudem,
By duch její věčně žil.
Ten se vznesl k světla zdroji,
Tam jest jeho nová vlast,
Kněžnu po vezdejším boji
Žádná víc nehněte strast.
Tvůrce! rač jí sladký spánek
V lůžku přáti růžovém,
Než ji zase jarní vánek
Vzbudí v květu májovém.
31