Památce
čtyřicátých narozenin Karla Havlíčka
dne 30. října 1861.
Ejhle v zdobném rámci obraz čarokrásný,
jenž dojímá pozorovatelské oko!
Ejhle nebes blankyt, v úsměvu svém jasný,
jenž se klene nad zemí tou převysoko!
Tak se drahá Česká vlast nám objevuje,
neboť vše, co krásným, zdárným, mocným sluje,
v ní zas pučí znovu z starých kořenů
a zas jaré, silné konáry pne vzhůru;
národ zahání své síly Mořenu
a ubíjí dusící ho noční můru. –
Vstali jsme – buď Bohu dík vzdán! – z klamu ze sna,
procitli jsme k nové opět ku činnosti;
usmívá se žití národního vesna,
kynoucí nám zdarem lepší budoucnosti.
Rodní bratří, rodné sestry stojí k sobě,
jedním citem útroby jich naplněny,
[5]
jedna idea vše víže v nové době –
národností jsou všech prsa rozvlněny:
národností svatou, Bohem věčným danou,
národností mocnou, v dobru obětavou,
pro niž miliony co hrad z žuly stanou,
když si k cíli razit mají dráhu pravou.
Této naší Českoslávské národnosti
novověký obětník a hajitel,
naši slavné, blahodárné minulosti
křisitel a vlasti rezu hubitel
světlo světa spatřil přede lety čtyřiceti.
Co Čech zdárný vzrostl, květl, šířil
plody zralé velikého ducha svého,
kácel otroctví a chabá slabců předsevzetí
a v terč protivníků povždy trefně mířil,
hlásaje vždy pravdu z přesvědčení svého.
Ano známe, ctíme Havla Borovského,
víme, čím byl národu ten věrný vlasti syn;
hluboce želíme včasné ztráty jeho:
v němť jsme poznali, seč pevný, vlastenecký čin.
Při vznešeném ducha jeho oslavení
osiřelé Zdeňky jeho zpomínáme,
an v poklidném, svorném tomto besedění
s péčí se k ní co k národa dceři známe.
6
Tak se svůj ke svému vždy dle pravdy vine,
vždyť jen z poznání-se naše blaho plyne;
národ pak, jenžto svých velkých mužů ctí,
neoctne se nikdy v zhoubném bezcestí!
7