V troskách lichnických.
Mlčí kraj a bašta jenom stará
šedých skalin v dumném táboře,
z tmavých lesů okem smutným kárá
veselý ten blankyt nahoře.
Pláče slzy po skal hřebeně,
a mým srdcem vře to v ozvěně:
Nešťastná! Zde věky žije, touží
pouze po důstojném zhynutí,
ale vesmír věčnou perutí
bez lítosti dál a dále krouží,
bez soustrasti v děsném volá klidu:
Žij a viz svou nekonečnou bídu!
Hrade starý, otče šedovlasý,
pamětníče tužeb mého mládí!
Ve tvém lůně slýchával jsem hlasy,
na něž pouze báje struny ladí.
Nad hlavou mi sosna píseň pěla,
perlami se v trávě rosa chvěla,
dole šuměl potok zlatovlný –
a můj duch byl sladkých kouzel plný...
48
Tmavým lesem vzhůru po hřebeně
bílá stezka oklikou se vine.
Ach což jsem kdys po ní neumdleně
probíhával říše keřů stinné!
V nich mně bylo jako na kolébce,
u níž dobrá matka píseň šepce,
v nich jsem cítil – čarokrásné zdání! –
mrtvé matky sladké požehnání...
A tu duše nad stromy se nesla,
jako mladý orel výš a výše,
na potoky v bujné touze klesla
a zas písním naslouchala tiše.
Život slavičí! Ó dobo libá,
kdy se vzpomínka tvá ke mně shýbá,
když má duše v mládí své se vrací,
pod nohama tělo půdu ztrácí,
snivě těká v dálku, chví se o sny,
které dýší zamyšlené sosny,
které bublá švitorná tam říčka –
a bůh ví, proč zvlhla moje víčka...
– – –
Skály příkré, šedé skály,
nejednou jste zaplakaly,
vůkol vás kdy bouře děsná
zašlehala krajin mořem,
hrad váš kdy se s divým hořem
selanky své budil ze sna,
kalich vztyčil; hradba šedá
k vám kdy lkala: „Běda, běda!
49
Kam zrak letí, kam jen patří,
vraždu vidí – bratří, bratří...“
Skály příkré, šedé skály,
hoj což vy jste zajásaly,
ve své kdy jste tuhé kolo
umkly rychle, umkly plaše
polo vraha, krále polo,
loupežného Matyáše!
Bouře hučí, vítěz hýří:
„Živ buď Jiří, velký Jiří!“ – –
Ticho nyní, pusto, hlucho.
Vítěz mrtev, a mé ucho
slyší jenom nářek, lkání –
bože, bože, slitování!...
Jako ze sna zvedám oko –
co to bylo? přeširokoPřeširoko
krajinka jen tichá, čistá.
Zmizel kříž i kalich Krista,
a jen píseň po skal lomu
z vážných chrámů, z bílých domů
letí ke mně, bouří ve mně:
„Země drahá, rodná země!
Dávno stichly kruté boje,
a kdy uschnou slzy tvoje?...“
– – –
Všecko hyne. Bezstarostné žití
vodopádem v hlubiny se řítí...
Nejkrásnější tužby dechem času
rozplynou se zvolna, bez ohlasu;
50
darmo stálá úzkosť srdce křísí:
Co jsi nyní, čím jsi bylo kdysi?...
Luzné podoby a vůně květů,
ptáků píseň, mořské vlny,
nekonečno hvězd a světů,
vše, čím který prostor plný,
věčnosť zničí pouhým kynem –
zhynem!...
Hradu při nádvoří,
osvětleném vábnou jitřní zoří,
tváře tisk’ jsem v porosenou trávu –
trosky, trosky, zřely pych jste, slávu,
a ve vašem obličeji siném
přece psáno: Zhynem!...
51