Utich’ Stambul, západ vykrvácel,
téžké mraky lehly na mešity;
ve mračnách se třpytný bajrák ztrácel,
slastí spita duše islamity...
Nad Tersanou tíše trůní pustá,
ale chmurně stěny, husté mříže
lépe mluví nežli sterá ústa,
Tersana jež krutě pouty víže. –
V tmavé kobě v rozedraném šatě
leží muž a v dálku sílá hled.
Luna zdá se tonouti dnes v zlatě,
a bůh ví, zda vězni naposled!
Dávno v prsou tužba vymřela mu,
dávno naděj v duši vyzněla –
padla slza na prohnilou slámu
a noc křídlem nad ním zachvěla...
Bolesť kmitá tváři těžko snící,
dlouhý vzdech se z ňáder vyvlní – –
„Neodcházej, neodvracej licí,
ať mé nitro slastí naplní!“
Došeptal – slyš, vrzla děsná brána! –
„Jednou cestou šli jsme života,
paprsky nám byla posypána,
na konci však stála Golgota – –
Zříš tu ženu? Že jí srdce puká?
Domovino, tvé to líce jest!
Tisícerá snášeť budeš muka,
než své palmy uzříš ratolesť! – –
Konstantine...“ Opět řinčí brána:
nový vězeň k druhu přistoupil...
„Ano, paprsky nám byla stlána,
o něž, Dimitriji, vrah nás oloupil!“
Padl spánek se spáčových zraků:
hledí kolem, vzkřikne poděšen –
v hroznějším se nikdy žalář mraku
vězni nezdál z mříží těch a stěn...
Však již náruč ohnivě ho svírá,
že ni vzdechu nelze pronésti;
srdce pukající, neumírá,
ale stená v divé bolesti:
„Bulharsko mé, Bulharsko mé chudé,
kdy tvůj národ paže povznese,
věčně Stambul krev tvá kropiť bude,
nikdy pout svých Bulhar nestřese?
Kdy se vrah tvůj bíti bude v líce,
z vilných skrání vlas kdy bude rvát,
kdy se kříž náš zastkví z půlměsíce,
kříž náš zhanobený tolikrát? – –
Když tě vydal fanariot spiklý,
Dimitriji, v ruce tyranů,
když tě v poutech ztupeného vlíkli
s rouháním a láním v Tersanu,
tehdy hory urvaly mne tobě,
tehdy mřel jsem po tvé náruči:
nuže, mám ji, s tebou hynu v hrobě,
nechať výstřel tedy zahučí!“ –
Těžké kroky zavzní ku žaláři,
rachotem se brána rozletí,
příšerně se katův líce září –
bratři padli sobě v objetí...