Jako mraky obrovité,
plny hrozeb, plny zkáz,
stojí hory vzdorovité,
stojí jako věčná hráz,
Otomanům na úžas.
Hledí jako stráže vlasti
nazpět v pýše, k Turkům v zášti;
a z těch temných, skalných čel:
My jsme na vás svědků částí,
ale celý nepřítel!
Každý záhon naší půdy
drahou krví zavlažen;
nechať meč váš napřažen:
z nás neurve ani hrudy,
o nás bude přeražen! –
Kdesi v koutě pod horama,
jako v tiché oase,
chatrč jako panorama
na skalině zvedá se.
Zoře slunce po vlase
paprsky jí světlé klade,
na čelo ji líbá mladé,
jí si rádo pozasní:
Blaha chýžko, žalu hrade,
již pak čelo vyjasni! –
Před chatrčí na koleno
zoufale kles’ bílý kmet:
oko sílá vůkol v let,
ale to se uslzeno
s novým nese hořem zpět.
Smutně šepce: „Měl jsem kdysi,
měl jsem jako poupě dceř:
Madoniny v tvářích rysy,
po kadeřích noci šeř...
Vpadla v chýži Turků sběř,
od prsou mých odtrhla ji –
běda, běda bídné raji!
Darmo prosím zoufale,
darmo prsa hněvy tají:
Turci mizí v úvale.
Vášnivě ji aga svírá,
s děsným volá rozmarem:
,Hvězdou budeš pro harem –
zhas jen touhu, která sžírá
nitro moje požárem!‘...
Její hlava k ňádru klesla,
její rty se nechvějí.
Slza jen se s oka snesla
tichou, těžkou krůpějí.
V zoufalství a v naději
pušku pěsť má chopí zmladlá,
nasadím a – rána padla:
vrah se pohnul na sedle;
však v něm ještě síla vládla,
vzplály tváře pobledlé –
dýka se mu v ruce mihla,
pro bůh! v dívčí útrobě –
výkřiky dva po sobě – –
bolestně též hruď mou stihla:
k zemi pad’ jsem ve mdlobě...
Ach, a když jsem z mdloby procit’,
když jsem rozhlédnul se plach,
rozryl prsa děsný pocit –
s dítkem zmizel aga vrah,
a já zlíbal jenom prach,
v kterém dosud dítka šlápěj
a snad také krve krápěj!
Ó by stařec dítě měl!
Zapěj otci, dítě, zapěj!
Jak? že ret tvůj oněměl?...
Krutý bol, ó marná tužba!
Leč kde otci záruka,
že nám věčnou rozluka?
Žíti chci: nechť pomsty služba
vtlačí v pěsť – meč hajduka!“...
Znova ticho pod horama
jako v němé oase;
chatrč jako panorama,
jako v bolném úžase
na skalině zvedá se,
jako by tu mistrů ruka
vytesala v kámen muka.
V dáli západ krvácí.
Posvětiv se na hajduka,
k horám kmet se obrací.
Dlouho stojí při úpatí,
dlouho hledí nazpátek,
červanů kdež ostatek
jemným štětcem hojně zlatí
zbytky drahých památek. –
Neprší to blesky z mraků,
nerozrývá bouře vzduch:
pušky hřmí až do oblaků,
bojovný to v horách ruch...
„S námi právo, s námi bůh!
Nazpět Turci, nazpět zrádci,
pravdy naší svatokrádci!“
Prchá islam pospolu,
za Osmany letí mládci,
lejí hejno sokolů.
Ve spárech jim smrť a zkáza –
uděšeně křičí vrah:
„Zle je, zle je, bismallah!
Hajduk Láza, hajduk Láza
po krajích i po horách!“
Nesvítí to slunce z mraků:
turské svítí vesnice;
kouř se svíjí do oblaků,
plamenů to vichřice
chvátí půlku měsíce,
válčí proti nepříteli:
„Allah velí, Allah velí!“
Odhazují Turci zbraň,
vlny vzduchu letem dělí,
bezduchými kryjí pláň.
Jímá hrůza věrokaza,
tichne harem, tichne ples,
zděšením pln kraj i les:
„Bílý Láza, Bílý Láza
slaví pomsty svátek dnes!“
Padlo Turků jako klasů,
ohňů bylo jako hvězd – –
Sbírá Láza dobrou chasu,
Balkán vítá jeho vjezd,
z útrob hřmí mu na počest.
Junův líce jen jen hoří –
hoj jak živo na pohoří!
V živé boj tu památce...
Mnohou kořisť nesou oři,
jednoho jen zajatce.
Proč tkví na něm Láza okem,
proč se chvěje na koni,
a proč se rtů romoní:
„Ještě žilo před půlrokem
moje dítě madonní!“
Zarazili horští mládci
u skaliny hradných stěn,
přistoup’ Bílý Láza k jatci:
„Dnešní kořisť, dnešní plen
stokrát buď ti nahražen.
Tys byl s agou – rci jen hbitě,
kde má dcera, kde mé dítě,
a jsi prost všech okovů.
Jmění mé nechť oblaží tě,
jen mne provoď ku rovu!
Hle, ten Bílý Láza prosí,
Láza, v němž jen led a mráz –
ustrň se, viz jeho vlas,
přej mu, nežli smrť jej zkosí,
navrátiť se k dítku zas!
Nebuř otci vášeň v hrudi,
nerozpal mu v prsou hněv;
nechci odpůrcovu krev,
ale zřeknutím se vzbudí
spoutaný v mém nitru lev!
Jaké mření, jaké žití
potom Láza připraví ti,
vším svým umem netušíš!
Jakých útrap tobě vznítí,
ucho-li mu ohlušíš!
Promění se v blesk a bouři,
jež ti z lebky vyrve zrak,
jež ti slunce zavře v mrak,
a kdy v duši touhu vzbouří,
věčných muk v ni vpálí znak!
Zaklínám tě láskou svojí,
všechněch vášní vzplanutím;
vzpomínkou, jež ducha pojí
sladkovzrušným nadchnutím;
vznikem tvým i zhynutím;
blahem, jež ti srdce jistí,
i svou k tobě nenávistí;
spoutaného útěchou;
rukou stroucí květy v listí,
vřavou bouře bezdechou;
velikostí svého boha,
jíž od svého početí
dechem jsi jen, obětí,
kterou šlape boží noha:
provoď otce k dítěti.“
Kyvne Turek smědou hlavou –
v ráz se pohne němý kruh.
Zvedne Láza tváři žhavou,
po níž kreslí slza pruh;
vesel řinčí v pochvě druh...
Za Turčínem s Lázou juni,
pod koníky země duní,
hučí Balkán dumavý;
kolem věčné skály trůní,
hrdých vojsk jak výpravy.
Zvolna mizí staré hory;
a kdy slunce vychází,
vůdce Turek zarazí:
sestaví se němé sbory
v tiché skupin obrazy.
Vztáhne ruku Turek němě:
drobná lesní okrasa,
nízký růvek – trochu země;
ptactva píseň stohlasá
tony své tu roztřásá,
perutí svou nad ním šumí
šepotavé lesů dumy...
Klesne Láza u rovu,
libá svého štěstí rumy,
líbá vroucně, poznovu;
vášnivě k nim čelo tlačí,
duše sny se zakvětí:
zdá se mu bouř slyšeti,
zdá se mu, že blažen v pláči
dceru tiskne v objetí...
Stojí mládci jako kmeny,
v tvářích živé pohnutí,
stojí jako němé stěny
v mlčení a v napnutí;
náhle mocné vzkřiknutí –
prolomí se tiché řady,
prorve nářek skalin hrady,
letí po kraj daleký,
po Balkáně, rajou všady:
„Usnul Láza na věky!“
Jenom, pěsť se drží jilce,
ještě úsměv nezháší...
Dálí v dál se roznáší:
„Mrtev Láza Turkobijce,
mrtvo srdce nejkrasší!“ –