II.
Odchod z domova.
Nerozlévá z východu se zlato,
ale nad horami záře pluje;
neodlétá sokol sokolíku:
synek se to s otcem rozlučuje.
„Tatíčku, tatíčku, šedivá tvá hlava,
ale dosud, dosud toužiť nepřestává!
Tatíčku, tatíčku, kalné jsou tvé oči,
až mne tu nebude, po kom se otočí?“
Nepláče to z nebe mráček sivý:
lká to synek u matičky snivý:
„Matičko má milá, ty již v hrobě dřímáš,
synu nepožehnáš, syna nezobjímáš!
Nezapláčeš pro něj, neprosíš zaň nebe –
matičko, matičko, zlý hrob kryje tebe!
Slyšíš, drahá, slyšíš, jak už trouba hude?
Ach už brzy syn tvůj v dálce, v dálce bude!
105
A kdo bude dlívať u tvé drahé hlavy,
a kdož o synu ti nosiť bude zprávy?
Vrátímli se přece šťastně kdysi z boje,
vím, že tu dle sebe srdce najdu dvoje...dvoje...“
Zdali sníh to bílý dívčí tváře rosí?
To v nich těžký smutek krásné růže kosí.
Vzkočil na koníčka, ještě zpět se točí:
„Neplač, děvče, neplač, vyjasni své oči!“
Jede na koníku, ještě nazpět kyne:
„Zapomeneš na mne brzy v lásce jiné!“
106