III.
Na stráži.
Sníh poskřipuje pod nohou
a mrak za mrakem oblohou;
a zima kosti proráží –
och teskno, teskno na stráži!
Na prsa hlavu přiklonil,
ni slzy více neronil,
jen v dál se hledět odváží –
tam děsný mrak dlí na stráži...
Mrak děsný, blesky děsnější –
což zjeví as den zejtřejší?
Ta tmavá noc až přestane,
snad temnější mu nastane. –
Kdo spoléhal by na štěstí?
Jeť zejtra boj, a vítězství?
Ach okamžik je utratí,
a nikdy víc se nevrátí.
A za horami modrými:
„Vždy pak se vrátí do zimy!
Chaloupku teple oděje
a v loktech žínky okřeje!“
107
Zas ponořen dlí v zpomínky:
Jak sladko, sladko u žínky!
A paměť zvolna přechází
a duší táhnou obrazy...
Jen ještě slza vyskočí,
a spánek padá na oči,
jen ještě povzdech vyráží –
och teskno, teskno na stráži – –
Sníh poskřipuje pod nohou
a mrak za mrakem oblohou,
a kolem soptí nepřítel...
„Kde velitel, kde velitel?“
Tam zatáčí, tam zaráží,
kde vojín usnul na stráži...
Hněv ruku k jilci popudil – –
zda se as vojín probudil?
108