Po nebi hrady oblaků –
slyš, táborem jak hřímá!
Hrom udeřil a okolí
jak děsná bázeň jímá!
Po třikrát děla zahoukla,
kdo pochopí jich zprávu?
To vypisují odměnu
na uprchlíka hlavu.
A nežli západ krvácel,
již v tábor vedli sběha:
na rukou těžké okovy,
však z očí plamen šlehá.
A v tváři hrdá odvaha,
hoj! nad ní mužné čelo:
což mnohé očko spanilé
by pro něj zaslzelo!
Leč velitelův přísný zrak
už z daleka ho vítá –
ej však co cigán na to dbá,
že smrť mu z něho svítá!
Jak smělá je to postava,
jak ohněm kypí ústa:
„Hoj ještě jsemť já cigánem,
jejž odkojila pusta!
Hoj ještě jsemť já cigánem,
jejž nebe krylo v spánku
a jemuž pán bůh andílka
kdys poslal za cigánku.
Ach když my čárdáš začali,
náš čárdáš s cigánkami,
hned celá pusta oživla
a poskočila s námi.
A kudy táhnem, junáci –
proč by se před kým báli?
a hejno děvčat žebroní
o čárdáš na cimbály.
Tu starý bača posadil
rád do strany si čapku
a při tom, věru, neskrbil
o tokajského kapku!
Ej hola! hoši venkovští
již s cigánkami točí,
a mnohý magnát velmožný
div nenechá tu oči!
Leč atlasová tvářička
tak slaďounce mu kyne,
že magnát div div nešílí
a touhou nezahyne!
Jak volno bylo na pustě!
však zde – zde všecko těsné,
zde úpí každý v okovech,
jen bolestíli hlesne.
A jakou lež to hlásáte,
že pouta vaše svatá?
Jeť válka hříchem dědičným,
jenž přešel na mláďata!“
A pouta řinčí na rukou,
ha výkřik, úžas retů –
před vůdce letí okovy,
však cigán s koněm v letu...
A na polo se obrátiv,
zpět čapkou svojí točí:
„Ej nechať pusta vyhrává,
však cigán si v ní skočí!“