Pohádka o měděném, stříbrném a zlatém lese.
Vyprávěl tatíček nám pohádku –
už jeseň na hrob listí jemu třese –
vyprávěl o lese nám měděném
i o stříbrném, ba o zlatém lese.
Což zatoužila každá dušička
jen jednou do té krásy moci hledět!
Však kudy tam, k těm lesům z pohádky,
to tatíček nám nemoh’ vypovědět.
A já je hledal, já je přece vyhledal.
Už jeseň ze všech koutů chmurně hledí,
zamlkly hory, stráně, pole, háj,
a listí na stromech je jako z mědi.
Dech větru chladný vane doubravou
a červené a hnědé listí trhá,
chytá je, točí jako do víru
a mrhá jimi, div vše nerozmrhá.
[9]
A slunce zapadá tak velké, krvavé.
Vše rudne, zem i nebe planou stejně.
Jak pode proutkem černokněžníka
les měděný tu vyrost’ čarodějně...
A těžké mraky nebe pokryly.
Prosinec přijel na běloučkém koni,
pták k člověku si zalét’ do vísky
a strom, ten všecek pod sněhem se kloní.
Vyplula luna v lodi stříbrné
a světlé perly metá z ní a hází –
o, kouzlo zimní noci měsíčné!
Jak stříbrem blýská osněžené mlází!
Větvička každá jako ze stříbra,
potůčky – stříbrné jen stuhy;
po mechu jakby stříbra nasypal –
a já jsem viděl z pohádky les druhý.
A přišla vesna. Roztál led i sníh.
Mech čerstvý vesele se zazelenal,
potoky o volnosti zurčily
a slavík opět píseň lásky stenal.
Slunéčko hřeje probuzenou zem
a z kypré půdy vonné trávy pučí,
strom oblekl se jako do chrámu,
a ve květech mu zlaté včelky bzučí.
10
Zář zlata na lupení spočívá,
to paprskové teplého jsou slunka.
A zlato zvoní ptactvu ve hlase
a zlatem ručej blýskotá i žblunká.
O, jaro, jaro, dobo čarovná,
kdy těsny srdci paláce i chaty!
Ty otvíráš tu bránu pohádky,
jíž člověk vchází v třetí les, ten zlatý!
11