Opět na horách (1887)

Básně, Rudolf Pokorný

Diplomatická verze Ediční verze
OPĚT NA HORÁCH. BÁSNĚ RUDOLFA POKORNÉHO.
(POETICKÝCH BESED ČÍSLO XXXIV.)
V PRAZE. NAKLADATEL: EDUARD VALEČKA. 1887.
[1] Tiskem dra Ed. Grégra v Praze.
[2] PĚVCI LEŠETÍNSKÉHO KOVÁŘE V OBDIVU A V LÁSCE VĚNOVÁNO.
[3] PŘÍRODNÍ NÁLADY.
[5]
Opět na horách.
Ach, opět na horách! Jak volný pták zas kroužím ve povětří horském, vonném, sotva že jaro zakývalo zvonem, a smělá křídla nořím do oblak; zas překročil jsem chrámu svého práh – jsem opět na horách! Zas lovím skřivánčí zpěv ve vzduchu a ssaju v prsa dýchot vonné trávy; o, cítím zdráv se tak a bez únavy, tak volno mi, jak tomu pastuchu, jenž právě po píšťalce ruku vztáh’ – jsem opět na horách! Tak blaze mi jak stromu onomu, když sněhu zbavil se, a nové puky když napadaly na něj z jara ruky; a jako když přibude do domu na křídlech čapích nové štěstí, ach! tak jest mi na horách. [7] Zlá byla zima, morná bezmála... Však nechtěl Bůh mi všecko ještě vzíti – já vzpomněl na hory a musil žíti, má duše odervat se nedala, a darmo lomcoval jí bledý vrah – jsem opět na horách! Jsem na horách, a slzu ve zraku v pohnutí hledím do krajiny svěží. Hle, kterak, krásná, u nohou mi leží, jak z hrobu probuzená v zázraku! A nevím ani, jak jsem poklek’ v prach – jsem opět na horách! 8
Pohádka o měděném, stříbrném a zlatém lese.
Vyprávěl tatíček nám pohádku – už jeseň na hrob listí jemu třese – vyprávěl o lese nám měděném i o stříbrném, ba o zlatém lese. Což zatoužila každá dušička jen jednou do té krásy moci hledět! Však kudy tam, k těm lesům z pohádky, to tatíček nám nemoh’ vypovědět. A já je hledal, já je přece vyhledal. Už jeseň ze všech koutů chmurně hledí, zamlkly hory, stráně, pole, háj, a listí na stromech je jako z mědi. Dech větru chladný vane doubravou a červené a hnědé listí trhá, chytá je, točí jako do víru a mrhá jimi, div vše nerozmrhá. [9] A slunce zapadá tak velké, krvavé. Vše rudne, zem i nebe planou stejně. Jak pode proutkem černokněžníka les měděný tu vyrost’ čarodějně... A těžké mraky nebe pokryly. Prosinec přijel na běloučkém koni, pták k člověku si zalét’ do vísky a strom, ten všecek pod sněhem se kloní. Vyplula luna v lodi stříbrné a světlé perly metá z ní a hází – o, kouzlo zimní noci měsíčné! Jak stříbrem blýská osněžené mlází! Větvička každá jako ze stříbra, potůčky – stříbrné jen stuhy; po mechu jakby stříbra nasypal – a já jsem viděl z pohádky les druhý. A přišla vesna. Roztál led i sníh. Mech čerstvý vesele se zazelenal, potoky o volnosti zurčily a slavík opět píseň lásky stenal. Slunéčko hřeje probuzenou zem a z kypré půdy vonné trávy pučí, strom oblekl se jako do chrámu, a ve květech mu zlaté včelky bzučí. 10 Zář zlata na lupení spočívá, to paprskové teplého jsou slunka. A zlato zvoní ptactvu ve hlase a zlatem ručej blýskotá i žblunká. O, jaro, jaro, dobo čarovná, kdy těsny srdci paláce i chaty! Ty otvíráš tu bránu pohádky, jíž člověk vchází v třetí les, ten zlatý! 11
Sen hory.
Usnula hora pod pokrývkou sněhu. Led v útrobách jí dravě rval a dolů házel do řeky a k břehu jak pírka kusy starých skal. A hora ve snu úzkostí se chvěla, strach prsa sevřel, ztížil dech, znoj ručejem tek’ s bílého jí čela, a z ňader bouří dral se vzdech. I zdálo se jí, že je konec světu... Tmou řítily se hvězdy v noc, a vody jakby křídla měly k letu – och, země úpí o pomoc! Sčernalo slunce jako vyhořalé. V tom dno se hnulo pod horou, a hora klesala kams hloub a dále tou nekonečnou prostorou... Tu s výkřikem se probudila hora. Zří plaše kol – vše byl jen sen!... Skráň opět líbá sluneční jí zora – je první jarní zlatý den... [12]
Uvítání jara.
Na křídélkách zlatých jaro letí zpět, zlatá pírka trousí, kudy jeho let. Vonné květy hází na zem z věnečku, sladké písně sype dolů z ranečku. U potoka dítek jako motýlů, ručky se jim boří v jamky do jílu. Potom začne dílo – pěkně do šíře, do čtverečků dutých hnětou hmoždíře. Pak se rozestaví, jak houf rytířů a vítají jaro – střelbou z hmoždířů! [13]
Jaro v horách.
Jaro, sličné jaro! Zveselil se horal. Linduška ho volá, aby sel už, oral. Nad hlavou mu krouží švitořivý skřivanskřivan, celý svět mu kolem jako rozezpíván! Lesy, pole zvučí písní konipásků, červenek a rehků, pěnkav, špačků, dlasků. Kos v to jako pištěc pronikavě hvízdá. Lašťovičky opět pod krov lepí hnízda. A jako to ptactvo každý kvítek zpívá: písní jeho vůně, vůně opojivá. Chudobka se lehce jak panenka pýří, pastuší tobolka šešulky své šíří, drobná její očka, plna dětské zvůle pokušivě hledí stranou na bledule. Juž se pantoflíčky třesou na podražci – – Ej, tu motýlíci! Květin bdělí strážci. Běláskové drobní pýchou září málem, [14] za babočkou letí, za svým admirálemadmirálem, do kalíšků vonných, jimiž květ je láká. Však tam kdos už jiný – hleďte na čmeláka! Mrzutí a smutní pustili se v lesy a tam nad bystřinou ztratili se kdesi. Děti si tam hrály. Tu se kmitnou křovím, užovku to plaší proutkem jasanovým. Jiné opět slaví hony na ještěrky, a ty tam zas z vody vynášejí šperky, pestré kamínky – o, radosť hledět na ně, jak je nadhazují a chytají v dlaně! Ba i v jivách kdesi slyšet dětské hlásky: řežou to tam hoši pruty na pomlázky, na pomlázky svižné, na píšťalky drobné. V křoví zjevily se podlešky jim zdobné. Ručkou ovinutou ihned po nich sáhnou, natírají očka, až kams do hry zahnou. A tam v mechu měkkém, ve vousatce, skrutku na samého krále hráti počnou. Vskutku! Za chvilku juž biřič – darmo zloděj prosí – klobásou mu mění jeho černé losy, král jak ustanoví, ranami, co jimi skály láme čert... neb jenom větrnými. A když sklesnou ručky, bitím sčervenalé, rozletí se hoši; za nimi ty malé, světlovlasé dítky s křikem, strachem pádí přes kořeny staré, klestí, přes kapradí... 15 Nedaleko vísky opět klubko smíšků. Natrhali právě kdesi pampelíšků a teď vystrojili smutný pohřeb ptáčku – – Jeden v předu nese připravenou hračku a ostatní za ním svíčky řadou krásnou. Zazpívali loutce a teď svíčky shasnou: chmýří rozletí se, děti jako střely v smíchu za ním. A tak skončen pohřeb celý! – A když nad dědinou první noc se snesla, před domky si potom hrajou na řemesla. Mistři musí hádat po způsobu práce, kým pocestný který. Nejde to vždy krátce. A což staří? Šťastni za večerní chvilky hledí na své děti jako na andílky. Hledí, vzpomínají při tom na své mládí – jaro, sličné jaro hru i s nimi svádí, až je zvolna, lehce poobestře spánek... Noc. Jen od komůrky šepot nese vánek. 16
Bouře v horách.
Mrtvo a dusno. Příroda zjista k divoké bouři mračna svá chystá. Zaduje větřík, vichor se zvedá, vichřice zuří – běda, och běda! Ohýbá stromy, přeráží kmeny – chvějí se lidé, třesou se stěny. Z dálky to duní. Bouře se blíží... Bázlivě horal zavírá chýži. Plachetkou tmavou nebe se halí, hrůza se valí z nebeských dálí. [17] Hučí a duní mrákavy ztěžka, zmizela v mlze královská Sněžka. Náhle se blýskne, rachotí hromy, zařinčí okna, schoulí se stromy. Na stole v chatě hromnička plane, sténají lidé: „Zachraň nás, Pane!“ Ledovec těžký s proudy se sype, větvičky sráží, haluzky štípe, obilí cuchá, do oken bije... A zas se blýskne, a zas hrom vyje. Srazí se mraky. Divoce spolu blesky se chytly, řítí se dolů, po horách vztekle hady se svijí, 18 v křížku se drží, po sobě bijí. V rachotu hromu hory a skály chvějí se: cítí, kterak jsou maly. Úzkostí v chlévách kravičky bučí, a kroupy tlukou, oblaka hučí. Potoky z břehů valí se, řičí, ve chvíli zbytek úrody zničí! Rodiny v chatách choulí se v hloučky – budou as péci z horské jen moučky!... Pozvolna liják v pršku se mění. Prořidly blesky, dálí se hřmění. Řidne i prška, mží jen už drobně... Chmurami svítá slunéčko zdobně, 19 v plné až kráse směje se dolů z čistého nebe. Chvátají spolu horalé k polím; rukama lomí. Potloukly všecko kroupy a hromy! A na to dílo lítice dravé slunéčko hledí bezcitné, smavé!... 20
Léto.
Narostlo jaro do vysoka, juž starosti mu hledí z oka. Tu musí býti v lese, v poli – naběhá se, až nohy bolí! Pot řine se mu s čela, líce – juž není ani jarem více. Dospělo v léto, v mužné léto a žati musí, kde co seto. Tam uzel trávy z polí vleče, tu pospíchá na senoseče. Tam zlaté klasy v potu kosí, tu váže je a v stohy nosí. A se sluníčkem ráno vstává, strniště všady zaorává. [21] I na mlat musí, s mlatci mlátit, co dal mu kdo, teď stokrát vrátit. Ký div, že záhy ustarané dědečkem podzimem se stane? Ký div, že vlas mu brzo bělí, když klid má sotva o neděli! Ký div, že schátrá, časně hyne a odlétá kams v světy jiné! 22
Babí léto.
Mlhami se halí lesy. Jeseň ťuká na dvéře. Na křoviny pavouk věsí hedvábí své v nádheře. Pavučinky vzduchem letí, na nich drobní umělci. rejdí, chlubí se jak děti divokými kozelci. Zatahují cesty všecky hedvábným svým tkanivem – o, ty chaty, ten plán dětský! Což naň hledíš s údivem! Cítíš snad už blízkosť zimy, příteli náš drobounký, že jí cestu hedvábnými zatahuješ tkalounky? O, jen zavři všecky vchody, všecky cesty ku horám, by s tou bídou z neúrody, nemohla zlá zima k nám!... [23]
V podzimních mlhách.
Zmizely juž hory v mlhách, darmo zrak se napíná, mlhy pojí zemi s nebem – bílá jeseň začíná. Slunce, k němuž hledíval jsi za jitra tak zálibně, jak sněhová koule visí na obloze nehybně. Nesvítí, jen jako měsíc hledí dolů mlhami, smutně tak, jak když se loučí pastuškové s horami. Tu tam chrastí horalovi suché listí pod nohou – odkud jeseň urvala je, oči nalézt nemohou! [24] Neuslyšíš písně ptačí, jíž naslouchals upjatě – oblaka ti se svých výšin sahají až ku patě: Neviditelná je ruka na vše strany rozpíná – – Kráčej tiše, po špičkách jdi – země právě usíná... 25
Sněží...
Spadlo květů z hvězdných světů, po nebi až leží... Andělíci vanou křídly– květ se práší – sněží... Střechy hned jsou pěkně bíly, jenom pohledněte! Zimním květem každý stromek na zahradě květe. Jenom listí k tomu schází. Jenom pouta těsná rozlomit, a byla by tu nová – zimní vesna!... Po návsi, hle, hejno dítek koulemi se honí, nebo staví sněhuláka tam, kde stával vloni. [26] Staří kolem teplých kamen blíž se k sobě tlačí – vzpomínají na zlé zimy – zda jen topit stačí? A dědoušek bělovlasý napřed se už chvěje, zdali mu sníh ku hřbitovu cestu nezavěje... 27
Večer v horách.
Dohlaholil zvonek. V chatky zášeří chudý horal s dětmi sedá k večeři. Oněměly lesy, slavíček jen kdesi píseň rozčeří. Pěje neunavně, jako z kovu hlas – –. Zatím víc a více tmí se modrojas; náhle jako vzňatý plane všecek zlatý – duši jímá žas. Slunce noci – luna vzchází na obzor, stříbrný vlas spouští na vrcholky hor: [28] každé hlava bleskla jak ta v báji ze skla – zdiven zří k ní tvor. A ta nebes báně na šíř, na dýlku hvězdami se jásá všecka za chvilku. Horal tobě řekne, že jsou to však pěkné oči andílků... Večernice pyšná s Kralomocem zas svítí, jakby spolu slavily dnes kvas; malý vůz i velký jakby velitelky ždály na rozkaz. Ke kvočně se tulí tam zas kuřátka; jsou tak světle žluta, ještě holátka. Ej, tu váhy, kosy a tam hvězd co rosy, plných pozlátka! 29 Boží je to dráha z milionů hvězd, do nebeské slávy cesta prý to jest. Po ní Bůh, jen letem, po své pouti světem domů slavil vjezd. Těžko odtrhnouti od oblohy zrak: hle! teď kříž mu kyne, utrpení znak. Často k tomu kříži pro útěchu vzhlíží horal ubožák! 30
DROBNÉ OBRÁZKY.
[31]
Návštěva.
Navštívil jsem domek chudý, chudičký, hospodář mě vede do své světničky. U kamen dědeček, po zemi děti válí se v košilkách v rozkošné změti: Pán Bůh požehnej! Odtud po záhrobni do chléva mě ved’, kravičku jsem, straku, u žlabu tam zhléd’. Telátko dětinně choulí se k matce: jak na ně pohlíží laskavě, sladce! Pán Bůh požehnej! [33] A pak do zahrádky, šli jsme kvetoucí, jablka a slivky shlédnout – budoucí. Jabloňky pýří se bohatým květem, pro pýchu tatíka, pro radosť dětem: Pán Bůh požehnej! Pod zahrádkou pole pěkně oseto – dá-li jenom Pán Bůh vláhu na leto! Horal si ruce mne nad bujnou jaří: snad se mu žitečko na chlebík zdaří. Pán Bůh požehnej! 34
Písně pasácké.
1.
Stojí hora nad horou, Stojí hora nad horou,
 stojí jako věž: i ty zvonky, moje milá, na ní nalezneš! Pasou se tam ovečky, každá zvonek má; z rána, večer na klekání pěkně zacinká. I když pasák loučí se z hor už chor a bled, zvonky ty mu umíráčkem zvoní naposled:
2.
Nedal bych já volnosť svou Nedal bych já volnosť svou
 za tureckou zem: jak můj otec i já budu radši pasákem. [35] Nemoh’ bych já v paláci ani hrubě spát: nade mnou ten čistý blankyt scházel by mně snad. Nebyl bych já v paláci ani dlouho živ – nemohl bych píšťalky už řezat sobě z jiv. Z jiv, co nikdy neslyší kohoutů ni vod: pískneš jen, a mrtvý musí tančit o překot! Nedal bych já hory své za celičký svět! Vím, že by se zastesklo mi, že bych hned byl zpět!
3.
Kytičko má vonná, Kytičko má vonná,
 slzy božské panny, kde má milá chodí, v tamty plujte strany! 36 Uvidí vás milá, zví, jak toužím po ní – zapláče, má duše, hlavičku k vám skloní. Lidé, lidé boží, kéž jste zkázu vzali, byste naše srdce nerozlučovali!
4.
Ta píšťalka vrbová Ta píšťalka vrbová
 podivný má hlas: mluví to z ní srdečko zkrvácené as! Ovečky jak uslyší píšťalky té pláč, slzí, slzí, chudinky, jako jejich hráč. A ten druh, psík huňatý, když píšťalka zní, nepokojně, smutně tak svou si vrčí k ní. 37 Ta píšťalka vrbová podivný má hlas: mluví to z ní, pasáčku, srdečko tvé as!
5.
Stojí hora nad horou, Stojí hora nad horou,
 stojí jako věž: krásnějších hor na tom světě věru nenajdeš! Stojí hora u hory, pěkně k páži páž: nad pastýře upřímnějších lidí neshledáš! Stojí hora za horou, chudá jako myš: nad pastýře nuznějšího lidu nespatříš! Stojí hora na hoře, nad ní orlů dav: nejvolnějším chudý, bědný pastýřský je stav!
38
Uhlíři.
Šerým hvozdem mezi buky zabloudil jsem k milíři. Dobývali právě uhlí učernění uhlíři. Soumrak padá mezi stromy. Víc a více do tmava ve spolku s ním od milíře kmitá záře krvavá. Rudé jiskry vzhůru prší černým mužům nad hlavy – – Sedí v kole, vítají mě radostnými pozdravy. Zemčata si pekou v uhlí, vody kolem do vůle – pozvou-li mě černí muži, hoj, to bude tabule! [39] Věru – jak jsou pohostinni! Nikdy s takým humorem – jako tu – jsem za vděk nevzal upečeným bramborem! Nabrali mně také vody, bez cejchu, tak od oka – víno mi tak nechutnalo jak ta voda z potoka! Ustlali mně na mech k sobě při chladnoucím milíři – nikdy jsem tak dobře nespal jako mezi uhlíři! Zdálo se mně, že jim uhlí změnilo se v rubíny – nikdy jsem tak sladce nesnil jak v tom kruhu chudiny!... 40
Krakonoš.
V krkonošském šerém lese, v tajemném, jak z pohádky, švarné děvče z horské vísky, oči – úsměv přesladký, ručkou šuká pod křovisky – ej, jaké to krásně ryzky, lišky, klouzky s kuřátky! Pilně listí odhrnuje, bystře zkouší poblíže: tam se rudý kozák směje, tu – pod mechem – lanýže. Štěstí dnes jí věru přeje – hle! ty pěkné koloděje, ažaž s košem obtíže! A kus dál těch krásných hřibů, že se na ně směje zrak; holoubků a máselníčků – je to, bože, za zázrak! [41] Tam zřít mléče a tu špičku, jelenic tu ve klubíčku a modráků celý mrak! Košíček už sotva nese – do mechu ho postaví: setře s čílka potu hrachy, šáteček si napraví. Ej, co náhle vzkřikla strachy? Myslivce zří pohled plachý, mládenec to svéhlavý! Věru švarný je to jonák! Černé oči, černý vlas, tváře jako malované, a ty vousky, a ten hlas! Srdečko až dívce plane, přec však prosí: „Pusť mě, pane!“ Prchnout nelze pro úžas... Och, co se to s ní jen děje! Kde ten starý, šerý hvozd? Divy světa! Vidí – žasne: jakoby byl z půdy vzrost’, střechy jako slunce jasné, zámek zlatý!... Čarokrásné stěny, brány samý skvost! 42 A ký háj to kolem zámku! Vidí růží celý les, po slavíku v každém keři – och, ty písně, och, ten ples! Tu se zpěvný potok čeří – člověk vidí – neuvěří, neuvidí – co zří dnes! Proštřed háje růžového deštěm perel v oči blýsk’ posázený ametisty,ametisty nádherný jí vodotrysk. Perly prší růžím v listy, na pěšinkách však jich místy, že by král si nad tím výsk’! A tam, pod růžovým keřemkeřem, z lilijí hle, vonná lož... U ní s děvou krásnou stane královský pán – Krakonoš! „Hle,“ dí – zrak mu láskou plane – „tvým to, děvče milované, jen svou ručku v moji vlož! Buď mou žínkou, buď mou paní! Zvedni ke mně očka přec!“... Ach, jak chví se ruka její – 43 věru krásný mládenec! A slavíci kol tak pějí, a ty růže vůni lejí, vodotrysk jí zvoní v plec – Oko však se nepozvedá, tichounký jen zvučí hlas: „Pusť mě, pane, do mých strání – na kratičký aspoň čas – pro matčino požehnání – bez něho tvou býti paní,paní nebyla bych šťastnou as!“... Dořekla a ručku stisknul v chvíli té jí Krakonoš... A kol všecko zmizelo jí: zlatý zámek, růže, lož – samotinká v lese stojí – – Košík zvednout už se strojí: zlatých hub pln její koš! 44
Jak Krakonoš trestá. (Dětem.)
Dojila kravičku Anička z mlýna, klímala, dřímala, panenka líná! Kde se vzal, tu se vzal staroušek bílý, vidí to, hněvá se, přemýšlí chvíli. Dotkne se vemena soužené plavky: mléko hned crkotem řine se z kravky! Uzavřel staroušek za sebou dvírka... [45] Dojačka plní se, přetéká mírka. Po čerstvém stelivu mléko se řine, do pasu sahá juž Aničce líné. Co se zdá Aničce: Jakoby v hněvu zjevil se Krakonoš najednou v chlévu... Do pasu, do hrdla mléko jí stoupá, v divné dnes koupeli děvče se koupá! Procitla Anička: co se to děje! Plavala Anička – „Pomozte, zle je!“ Přiběhla paňmáma, čeleď se sbíhá, na dveřích do chléva závoru zdvihá. 46 Na mléce Anička z chléva hle! plyne – tak trestá Krakonoš panenky líné! Smějí se Aničce, smějí se lidé: „Aničko ospalá, Krakonoš přijde!“ 47
Čert na horách.
Byla jedna víska v horách,horách – věru dávno, dávno tomu – domky spustlé, rozedrané jako hejno cikánů. Žili tam jen chalupníci, baráčníci, podruhové, – a pak bába čarodějná – měli, co si nakradli. Domek babky čarodějné na konci stál hříšné vísky v nízkém křoví polo skryt. Na návštěvu v noční době přilétal k ní z pekel říše na perutích netopýřích správce oné vísky – čert. Jednou v noci při večeři – bába byla tuze skoupa – rozhněval se ďábel na ni, a že bába nemlčela, není třeba povídat, [48] Zalomcoval vztek jím strašný, povstal ihned ode stolu, plivnul způrné bábě ve tvář a vyskočil oknem ven. A hle! Od pekelné sliny vzejmula se ihned bába, chytlo od ní všecko kolem – hoří jizba, hoří chata, a čert venku mne si ruce: „Vezmi bábu, vezmi čert!“ Ale ještě nevybouřil ďábelský se jeho vztek: nadmul tváře jako měchy, z plných útrob proti vísce začal foukat... Vichor hrozný, nevídaný, neslýchaný ihned povstal, stromy lámal, skály drtil, dolů házel, plameny hnal z chýže báby přímo, divě k vesnici. Ach, jak strašné podívání! Ohniví, hle, hadi skáčou, svíjejí se po střechách, piští, syčí, přeskakují pak jak dýmem poplašeni od stavení k stavení; 49 odkud prchli, tam ční z dýmu jenom černé ssutiny. Jiskry jako z vodotrysku k nebi srší. Z oken tmavých vyšlehují rudé ohně jako z hrozných draků tlam. A pláč lidí polonahých, uděšených, pomatených, v rachot krovů padajících, v sykot zní jen plamenů. K sluchu Boha nedolétá; neboť hříchy těchto lidí uzavřely nebesa na sedmerou závoru. A oheň se dále šíří, polovic už vísky zchvátil – – Čert si jenom ruce mne: „Vezmi všecko, vezmi čert!“ Nadme znova černé tváře, fouká dále proti vísce, stromy kácí, v oheň chýží vichřice je přikládá... V jedné chatě v této chvíli děsu, hrůzy neskonalé poděšená matka náhle 50 porodila před časem dítě jako jezulátko. Zaplakalo dítko malé slabounkým jen, prvním pláčem. A Bůh slyšel nářek dítka; neboť ještě hřích nevssálo z prsu matky hříšnice. A v tom ještě okamžiku ustál vichor pekel sloty, déšť bohatý s nebe lil se v rozsápané plameny... Zařval čert, až skála pukla na ohromnou jeskyni, a propad se dolů vztekem do propasti pekelné. 51
Kantor.
Hřbitůvku ty horský, dávný ouhore! Jak se ti tu leží, starý kantore? Vědět, oč mi běží, z podzemní své díry vyskočil bys skokem: zakroutil bys kníry, zablýsknul bys okem! Vzpomínkou chci tebe vzkřísit na chvilku; musíš, brachu, ožít na mou obsilku. Chci tě v píseň vložit, by tě svět znal šírý, nezřel na tě bokem... Jak jsi kroutil kníry, jak jsi blýskal okem! [52] Těžko bylo chodit jinam do školy: běleloť se sněhy všecko okolí. Tu ty’s, plný něhy – vidět kanonýry! – v domku nad potokem zakroutil si kníry, zablýsknul jsi okem. Vzal jsi dlouhý kabát, na němž visel kříž, řekl’s: „Kantor budu! Jaká pak to tíž?“ A hned zlatou rudu dobýval jsi z Jíry postupuje krokem: zakroutil’s jen kníry; zablýsknul’s jen okem. Brzy byla škola dětmi nacpána: vychovat chtěl syna každý na pána. Do tvého pak klína sypalo se z míry zrní jako tokem – – 53 Ty’s jen kroutil kníry, ty’s jen blýskal okem. Řádnou metlou do hlav, tvrdších nad kůru, vtloukal’s násobilku, starou frakturu. Při tom každou chvilku konal’s metlou smíry a bděl nad úskokem: zakroutil jsi kníry, zablýsknul jsi okem. A když celá škola věděla už víc nad tvou hlavu světlou, neučil jsi nic, leda ještě metlou – až už pozbyl’s víry, zapuzen byl sokem – – Zakroutil jsi kníry, zablýsknul jsi okem! Co ti potom zbylo? Skoro se vzlykem počal’s býti pouhým na vsi zvoníkem! 54 Byl-li den ti dlouhým, vešel’s v krčmu Šíry spít se žitným mokem – kroutil’s potom kníry, blýskal’s potom okem! A jako ta pára zmizel’s z dědiny! Umřel’s, kantor pravý, za půl vteřiny! Nechal’s tu krom slávy metly asi čtyry, s roztrhaným žokem – – Dokroutil jsi kníry, doblýskal jsi okem... 55
Poslední rychtář.
Prostřed horské vísky, střecha samý mech, ukryt domek nízký v křoví, ve stromech. V bílé jizbě sedí bělovlasý kmet, ze vrásků mu hledí devadesát let. Kolem hrá si trocha drobných pravnuků. Nejstaršího hocha vzal teď za ruku. „Jak ty vzrůstem spěcháš! – Až tu nebudu, viď, že nezanecháš rychtu osudu?“ [56] Tázavě hoch oči upřel na děda, na klín jemu skočí, co říc’ nevěda. „Milé dítě,“ praví kmet mu hladě vlas, „jsem už nedočkavý, kdy můj přijde čas – – Hleď, v tom jízby úhlu sedával jsem kdys – vidíš moji truhlu? Nejeden v ní spis. A tam ruka leží, dům co od domu, jak jsem kázal, běží – teď už k nikomu. Tam hle, na tom roubě – pohleď, hochu, naň – nožem čísla hloubě kvitoval jsem daň; účtoval jsem lidu panskou robotu, 57 selskou psotu, bídu, veskou žebrotu! Tu mé právo dosud, rychtářská má hůl – stih’ ji smutný osud: lid ji zlámal v půl. Rozbil kládu venku i tu lavici – stála ve přístěnku – na níž vinníci pykávali zhusta za své neřesti – zná ji chasa pustá teď jen z pověsti! Byla by i chatu chátra rozbila, kdyby z pevných klátů byla nebyla. Přišla změna mžikem, přišly svobody – kdo byl robotníkem, hejsa! na hody. 58 Jak ta léta běží! – – Jiný čas teď... Střez, dítě mé, jak střeží svátosť pravý kněz, ty mou rychtu sobě; měj v ní děda rád: pěkně se mu v hrobě bude potom spát. 59
Zima v horách.
Zapadnula víska na dolině – což se jí as stýská v bílém klíně: zlá je zima v horách! Řídké jen a srázné sněhem stezky. Na okénkách mrazné arabesky – zlá je zima v horách. V jizbě začazené louče planou; vichor oknem žene plamen stranou – zlá je zima v horách. [60] Kol teploučké pece za soumraku děvčat kvete přece jako máku – zlá je zima v horách. Zvučné kolovrátky předou tenko nitě i smích sladký na vřetenko – zima opět v horách. Často se však nitky potrhají hochův o povídky, žert neb báji – zima opět v horách. Nejednou je musí navazovat, škádlí-li hoch rusý, líčka schovat – zima opět v horách. Však když kolovrátky vrčet stanou, 61 provodit smí z chatky milovanou: zlá je zima v horách! Vklouznout do komory, zlíbat vlásky – o, ty milé hory! o, ty přástky! Zlá je zima v horách... 62
Kovář.
Pospěš, mistře kováři – měsíček je v obnovu! Kovej, kovej koníčkovi honem podkovu. Do červánků, do zory musím býti přes hory u dívčiny komory, a nazpátek poznovu. – Vstávej, mistře kováři! ať mne touha nemučí – pojď mi přibít na kolečko novou obruči. Jak slunéčko vyskočí, s vozem ženich zatočí do dvorečka v klokočí, milou sevře v náruči! – [63] Mistře, mistře kováři! Běda! Smutek veliký – minul rok, ach, jako chvilka, kdež mé podniky! Byla samý smích a zpěv – – Bože! mocný je tvůj hněv! Kovej mistře, na rakev ženě mojí – hřebíky!... 64
Myslivecký život.
I.
Na čekání. Na čekání.
 Dobo říje, dobo hodů, mysliveckých plesů! Na čekání lovec chvátá za večera k lesu. V křoví ukryt srnce vábí: lstivě na list píská, jak ta před ním prchající drobná dobrotiska. Na pokraji lesa – ejhle! starý se už mihá: světla jeho jako hvězdy – slechy, troubu zdvihá. Sbírá vítr – nesebere! Za piskotem chvátá – – Vrať se, pěkný paroháči: hory čeká ztráta!... [65] Běda, že jsi neposlechl varující hory: nelítostný lovec měřil dobře do komory! Skočil k srnci ubitému jako dravec, jásá: „Šesterák! A vybarvený! Parohy – ta krása! Hle, ten skvostný cimboleček, pod ním očník lepý, a těch perel na výsadách! Zhynul jako slepý! Růže velká, jak se sluší, srsť se jen jen šeří – – bude se to pěkně sedat zítra ku večeři! Mrška! Egoista! slzí nad svou smrtí vlastní: už kůzlátky svoji srnu nikdy neobšťastní! Bah! Co více? Pouhé zvíře!... Ještě přede chvílí – Eh, však člověk na člověka také někdy střílí!“ 66 II.
Lov. Lov.
 Oživly hory. Myslivců sbory, vznešených střelců, odvážných smělců hnuly se v před. Honci a vozy – pomozte, bozi! – ohařů smečka: kterak to přečká ubohá zvěř! Hej, už jsou v lese! V divokém plese zavzněly rohy – – Paroháč mnohý nevětří smrť! Na místě střelci. Honci a velcí ohaři v předu řítí se k středu: divoký ryk! 67 Vyhnaná z doupat, v krvi se koupat úprkem chvátá postrachem jatá proti nim zvěř. Průseky v mlází cestu si razí jeleni, laně, a z pušek na ně chrlí se smrť. Na všecky strany hřímají rány, do daňků bijí, srnci se svijí – strašný to hon! Náhle však lesem slavnostním plesem skončení lovu hlasem jak z kovu hlaholí roh. Zachřestí mlází, kde kdo se schází u vozů s chvojím. 68 Zapřahnou k vojím, naloží zvěř. S jásotem v sboru táhnou zpět k dvoru s kořistí značnou. Tam teprv začnou zapíjet lov! 69
Oráč.
Popohání volky Brázda starý: „Vijó, Sivoš! – Rohoň! Vijó! Ďas vzal suchopary!“ Pot mu s čela teče, řine s volků – tvrdá je ta půda, tvrdá! Zrovna s peklem v spolku! Sotva pluh ji zrývá, sotva sbírá; často se mu kámen, často! neustupně vzpírá. [70] Vytrvale dále Brázda oře, potem půdu vlaží, potem! krví na ouhoře. Až doorá, zbrázdí, síti bude – – Pán Bůh požehná-li, pán Bůh! obiličko chudé? Nesešle-li kroupy, léto suché? Klasy nebudou-li, klasy! prázdné zas a hluché? S důvěrou zří Brázda k nebi vzhůru – míchá letos, chuďas, míchá do chlebíka kůru! Děti pláčou hladem, pláče žena – 71 darmo jeho ruka, darmo! prací zmozolena. Popohání volky vzhůru strání – poť se, chudý muži, poť se! bude třeba daní. 72
Husačka.
Na vysoké stránistráni, prutec v staré dlanidlani, s husičkami stařena. Postava jak z kamena nehýbá se ani. Běloučké má vlasy – stará je už asi, v ruce se jí chvěje prut – „Dej bůh štěstí!“ zdravím hnut, „pravda, ustárlá jsi?“ Dí mi, plna díků: „Sto let bude v mžiku. Sto let, pane, dlouhý věk!... Měla jsem pár vnoučátek, zašla v Ameriku! [73] Stojím v světě sama jak strom pod horama, jako na rozcestí kříž – živím se tak bídně již s těma husičkama!“ – Když své hory vidím, po stařence slídím. Zavřela se nad ní zem, není, chuďas, pod křížem obtížna už lidím... 74
Horská fara.
Vysoko ves v horách, fara nejvýše; v zimě sedláci k ní lezou po břiše. Pro skály a hory Bůh k ní nevidí – ďas ji postavil tam za trest pro lidi! Chudá horská fara, chudší horský lid – chce-li farář vyžít, musí sedlačit. Osévati role mezi skalisky, o žních pěkně svážet ovsík do vísky. [75] A ta štola, Bože! Neuvěřil bys – Slýchal o ní sotva v semináři kdys. Jak zapadnou hory v sněhy, závěje, ty tam farářovy všecky naděje! Když slunéčko svitne teple ku jaru, když už sněhy sejdou, sedne na káru, od vesničky k vísce. smutně, rozmarně jezdí pochovávat a křtít sumárně! Mrtvé poukládá v půdu přechudou; živí najednou si pláč tak odbudou – pak se domů vrátí zimňátka svá křtít – – chce-li farář vyžít, musí sedlačit! 76
Kovkop.
Není lepší živobytí, jako když se zdaří: od jinošství žije v báni do vetchého stáří! Dávno slunce neuviděl vycházeti z jitra: záře jeho neproniká, do rudného nitra! Kovkopem je čtyřicet let, prolez’ všecky doly, nosákem a klínem tesal chodníky a štoly. Táčkářem byl ještě chlapec, potom průkopníkem, střídačem zas, ale podnes zůstal šichtovníkem! [77] Není lepší živobytí, jako když se zdaří: podůlný mu neukázal ještě vlídnou tváři! Po čtyřech se vléci musí chodníky jak zvíře: šťastnějšího tvora v světě není nad havíře! Nad havíře, nad kovkopa, co vynáší z bání zlato, stříbro, aby měli čím se zdobit páni! Horké slzy, pot, krev rukou lpějí na tom kovu – kdo pak uzná na tom světě bídu kovkopovu! Nad havířské živobytí není ani dvorní: bez hluku ho jednou pohřbí mstivý mužík horní! 78
Pašeři.
Jako velká báně rudě červená slunko juž se tratí za hor temena. Šumot stromů tichne, hvozd se zašeří – po pěšinách tajných táhnou pašeři... Táhnou opatrně, tak jak srnců zvyk: napřed ostražitý staroch náčelník. Zachrastí-li křoví, pušku naměří – tiše, jako němí táhnou pašeři. Nesou cizí zboží: trochu hedvábí. [79] Ruka cizí prý je lépe vyrábí. Než však odnesou je někdy do dveří, zisk svůj platí krví bědní pašeři! Na všech stranách čihá na ně smrť a trest. Mnohý nevrátí se na věky juž z cest!... V ruce každý pušku, – ne však za zvěří – jako stíny noční táhnou pašeři. Sestupují vrchem, křovím, skalisky – kdo ví, zdali zdrávi dojdou do vísky! Ha! v tom vůdce stane, sluchu nevěří – poslouchá – ba věru! zle je, pašeři! V tom už střely prší do nich ze všech stran – 80 běda! nepřítel je dobře uschován. Se skalin se řítí s křikem někteří – dovedou však střílet také pašeři! Rána ránu stihá, duši vyrazí – nad bojiště měsíc právě vychází. Ze zálohy stráže v bok jim udeří: krvácejí, hynou, úpí pašeři. Odhazují zboží na krvavou zem, prchají zpět do hor divým útěkem... Ticho kolem, mrtvo... Dlouho k večeři nepřicházejí as ženám pašeři! 81
Hrobník.
Nový hrob se černá tam, kde pole střed, nad ním s rýčem stojí hrobník, vetchý kmet. U nohou mu leží vykopaný host: za dvacet let moh’ se v hrobě vyspat dost! Měl kdys pohřeb slavný, skvostný, veliký, že byl dobrým správcem, týral rolníky. Dali jemu na hrob pěkný z kovu kříž – blesk ho jednou srazil, zůstal ležet již. Přišli jiní lidé, přišel jiný čas, z těch, kdo správce znali, hrobník zbyl jen as. A ten právě lebku z prachu, z hlíny zved’ a dí hlasem příkrým, studeným jak led: „Znáš mě, pane správče? Vzpomenout si rač, jak mě do roboty hnal tvůj karabáč. [82] Žena tehdy slehla, zpozdil jsem se tím, ale dohonil jsem pod bičem to tvým. Než jsem přišel zpět však, žena s dítětem rozloučily se mi na vždy se světem. A já utek’ z panství, když pak zamknul’s zrak, vrátil jsem se domu, žebrák, ubožák! Chopil jsem se rýče – a ostatní znáš. Chacha! pane správče, kterak vypadáš! Ošklíbni se přece, na dráby své křič – chacha, pane správče! kde jsi nechal bič? V mojí jsi teď moci, a já rýčem teď rozrazím ti lebku – pane správče, hleď!“ Učinil, jak.řekl, temno ve zraku, pak leb hodil mezi kosti sedláků. 83
Výměnkáři.
„Výměnkáři plesniví, ať vás pán Bůh neživí! Ležíte jen v komoře – co se mladý naoře! A nevěsta při práci kolikkrát dlaň zkrvácí, jak se pro vás trmácí! Výměnkáři plesniví, ať vás pán Bůh neživí! Jste tak staří, slabí snad? Mohli byste pracovat! Na vejmínek jdete radš – dři se, synu! vždyť máš zač! dej sem! však se nezamrač!“ Výměnkáři plesniví, ať vás pán Bůh neživí! Proč jste vy to vyvedli: na vějíčku usedli? [84] Jinak bylo věru kdys: vládu v domě nedal bys ani zlatý na úpis! Zůstal’s pánem jediným, zůstal’s otcem rodinným, do smrti jsi po právě v jizbě míval na hlavě. Teď si tebe oškliví – výměnkáři plesniví, ať vás pán Bůh neživí! 85
Krčmář.
Jaká pak to divná věc: na horách se krkavec usadil. Pěkně doupě svoje lupič věncem z chvoje vyvnadil! Uvnitř sobě zrobil klec, a tam černý krkavec točí jed. Mošny své tam utrácí hlad a nouze, žebráci! Hlo..pýHloupý svět! Žid je všady jako stín – píti chce i čeledín: žide, raď! [86] „Však víš, kudy k sýpce – selka při kolíbce: chlap jsi – kraď!“ Není více pomoci: z chalupníků otroci, pánem žid! Nemá chleba, lože – takový je, Bože! ten náš lid. 87
ČASOVÉ MOTIVY.
[89]
Pod křížem.
Vesnička. Hle, chudé chýže! Nad ní v horách nahoře ukřižovaný Bůh s kříže hledí po své oboře. U stop kříže kleklo dítě. Ze školky jde. Slabikář položilo na zem hbitě, spjalo ručky, zvedlo tvář zbožně, prostě vzhůru k Bohu, měkkým hláskem jen jen cinká modlitbičku nad oblohu za mamičku, za tatínka... Zmizelo pak stezkou pravou. Chvilku ticho, tichounko. Jde kol dívka, žnečka s travou... Zarděla se lehounko, [91] klekla pod kříž. Sličným čelem dotkne se ho, zavzdychá; šeptá cos – před spasitelem srdéčko se ostychá!? Bláhové! Ty oči, tváře, oč tu prosí, samy zradí: o, kéž brzy od oltáře půjdou spolu... Zlaté mládí! Vstalo děvče, zašlo kdesi. Po chvíli kol horal šel. Smutně hlavu k ňadru věsí: hle! tu visí spasitel! Klekne na zem, vzhůru zírá s důvěrou a s pokorou; modlí se a slzu stírá – potlouklo mu pod horou... Zle juž nyní, hůře bude! Oč se modlí v této chvíli? Snášet bídu vždy a všude aby Bůh mu dodal síly!... Stoupá dolů občerstvený, Aa hle! tu se ke kříži matka vrhá. S hořem ženy vzhůru k Bohu pohlíží; ruce lomí, úpí, stená, 92 vstává, Boha zaklíná, a zas padá na kolena a zas ruce sepíná... Doma pláče čtvero dětí – – Nikde nemá pokoje: vyrván dítkám od objetí otec musil do boje... Letí střemhlav ku své chýži. – Jde kol pěvecpěvec, v srdci žal; i ten padnul k tomu kříži, ruce sepjal, zaplakal: „Umučený! pohleď dolů na ten dobrý, bědný lid: propadneš se – s křížem spolu, nebudeš o, moci zřít, kterak jemu nepřátelé za částí rvou půdy čásť: zachraň dědictví mu celé, zachraň drahou, tesknou vlasť!“... 93
Mlýn v horách.
Unavený cestou v libém dubu stínu poklidu jsem hledal nedaleko mlýnu. Voda jako křišťál teče na kolo, nápad pod ní stená, děrav na polo. Oči se mi klíží, mlýn a potok mizí... Však už jsou tu opět, a hle! lidé cizí, hranatí a velcí, dlouhých liščích brad útokem se ženou k mlýnu odevšad. Ej, to bude mela! Hleďme – kýho výra! – [94] v mlýnici se chasa dohromady sbírá, pan otec jí v čele mává vějačkou, po boku mu prášek s dlouhou stříkačkou. Hr! už rudí, žlutí na chasu se ženou – – V tom pan otec švihne v mouku připravenou: cizí trou si oči, a jen ještě mžik: proudy na ně chrlí prášek, nešťastník! Útočníci vyjou, oči se jim lepí – snadno schytati je,0 když jsou jako slepí. Už je vzhůru vlekou, rovně ke koši: „Hajdy do korčáku, žlutí hastroši!“ Běda! Po pořádku, než bys napsal sloku, 95 ocitne se každý v běhounově oku; odtud musí, chuďas, mezi kameny – ach, co proti tomu pekel plameny! Běhoun bez milosti v těle kosti štípe, přes kraje až zpodku melivo se sype – do starého lubu; plno otrub, plev – z pytloviny padá mouka jako krev! Mlynář mne si ruce, starý žabař plesá: „Teč, vodičko česká, teč mi na kolesa – však meleme hlavy, nohy, ruce, dřík – ať vyčistí hory ten náš čaračník!“ 96
Bába doktorka.
Na samotě v Krkonoších shrbená je chata: bydlí tam as půl století stará moudrá Háta. Chvátají k ní z okolí, ať je brní kdekoli, hlava nebo pata. Moudrá Háta, to je věru doktor nad doktory, dosvědčí to rychtář Hátě, dvacet let už chorý. Rychtářčinu zimnici jenom jednou v měsíci zažehnává v hory! Souchotiny měřit umí líp než inženýři; [97] kam je pošle, tam musejí letět jako chmýří. Všecko hojí heřmánkem – choré tváře červánkem za chvilku se pýří. Kdo se staré Hátě svěří, věru mnoho získá – koho bolí ruce, jen je strč do mraveniska! Koho trápí záducha, nakouří mu do ucha – víc si nezastýská! Kdo se lekne Krakonoše, čerta nebo ženy, ať přelévá nad hlavou si olověné pěny. Křeče hojí sádlo z much – uvěříš-li, přisámbůh! budeš uzdravený. Stará Háta radit umí, však se ráda chlubí: probůh! kde kuňkají žáby, neokazuj zuby! Žáby ti je spočtou v mžik: 98 neuchrání smrtelník pak je od záhuby! Háto stará, znáš ty mnoho, co krev v těle tiší – zbav nás, babo! anděle náš! německých jen myší... A my s duší dojatou ctít tě budem za svatou, jak nás pán Bůh slyší! 99
Dřevorubci.
Všeho dal nám Pán Bůh hojně, staroušek náš dobrý: máme role, báně, hory, v horách i své obry. Chlapíci to mocných plecí, každý jako dubec: jednou ranou jedli srazí český dřevorubec! Silný v práci, bujný v plese, netlačí ho bída – když přivine dívku k sobě, to už něco vydá! Do smrti mu jistě věří na jediné slovo. Však je znají také páni: váží nad olovo! [100] Chaso naše, dřevorubci na severu, jihu, hoši naši na západě! na srdci mám tíhu – – Ta mě tlačí jako žernov: dřevorubci moji, pamatujte na záseky, vrah se na nás strojí! Až se do hor plížit bude, urá! jako hromy na hlavy mu porážejte staré naše stromy! Postavte se pod záseky – prolezou-li – sami: přivítejte je jak sluší, svými sekerami! 101
České granáty.
Hory naše, hory české k Tatrám až a k Beskydám! Jak mi tluče srdce v těle, kdykoli vás uhlídám! O, vy moje Krkonoše! jak jste krásny, bohaty: na skráních vám slunce plane, v prsou české granáty! V drobných chatách krkonošských ňadra se ti rozšíří: máme svoje drahokamy! Hoj, a naši brusíři horalé jsou věru statní! Pohleď jen tam do chaty: brousí jakby do koruny naše české granáty. [102] Pevní lidé svalů tuhých, při té bídě šťastní přec. Běda jen, že na granáty dostal zálusk vetřelec! Prochází juž naše hory – nedej, Pane přesvatý! by ten zloděj brousil jednou naše české granáty! 103
Kolovrátkář.
Zastih’ jsem starouška u našich vrátek, měl hlavu složenou na kolovrátek. „Dědečku, dědečku, kdeže máš kliku? Zatoč mi, zahraj mi nějakou v mžiku! – Podivno! Hovor to neznámé doby jak by to zpívaly, dědečku, hroby! Do srdce píseň ta podivná bodá – zahraj mi jinou přec, jiná teď moda! [104] Jaké to, dědečku, zpěvanky kvílíš?“ – „„Staré„Staré jsou, panáčku, staré jsou příliš! Nikdo jich nechápe, jenom my staří – – Kéž se vám při nových práce líp daří!““daří!“... 105 OBSAH. Přírodní nálady. Strana. Opět na horách7 Pohádka o měděném, stříbrném a zlatém lese9 Sen hory12 Uvítání jara13 Jaro v horách14 Bouře v horách17 Léto21 Babí léto23 V podzimních mlhách24 Sněží26 Večer v horách28
Drobné obrázky. Návštěva33 Písně pasácké (1 – 5)35 Uhlíři39 Krakonoš41 Jak Krakonoš trestá45 Čert na horách48 Kantor52 Poslední rychtář56 Zima v horách60 Kovář63
[107] Myslivecký život. I. Na čekání65 II. Lov    67 Oráč70 Husačka73 Horská fara75 Kovkop77 Pašeři79 Hrobnik82 Výměnkáři84 Krčmář86
Časové motivy. Pod křížem91 Mlýn v horách94 Bába doktorka97 Dřevorubci100 České granáty102 Kolovrátkář104
RUDOLF POKORNÝ zemřel dne 19. září l. r. v Libochovicích.
E: js; 2002 [108]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Poetické besedy; Neruda, Jan; Valečka, Eduard; Grégr, Eduard
(Poetických besed číslo 34. Redaktor: Jan Neruda. Nakladatel: Eduard Valečka. Tiskem dra Ed. Grégra v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 110

Věnování: Čech, Svatopluk
(Pěvci Lešetínského kováře v obdivu a v lásce věnováno.)