Pod křížem.

Rudolf Pokorný

Pod křížem.
Vesnička. Hle, chudé chýže! Nad ní v horách nahoře ukřižovaný Bůh s kříže hledí po své oboře. U stop kříže kleklo dítě. Ze školky jde. Slabikář položilo na zem hbitě, spjalo ručky, zvedlo tvář zbožně, prostě vzhůru k Bohu, měkkým hláskem jen jen cinká modlitbičku nad oblohu za mamičku, za tatínka... Zmizelo pak stezkou pravou. Chvilku ticho, tichounko. Jde kol dívka, žnečka s travou... Zarděla se lehounko, [91] klekla pod kříž. Sličným čelem dotkne se ho, zavzdychá; šeptá cos – před spasitelem srdéčko se ostychá!? Bláhové! Ty oči, tváře, oč tu prosí, samy zradí: o, kéž brzy od oltáře půjdou spolu... Zlaté mládí! Vstalo děvče, zašlo kdesi. Po chvíli kol horal šel. Smutně hlavu k ňadru věsí: hle! tu visí spasitel! Klekne na zem, vzhůru zírá s důvěrou a s pokorou; modlí se a slzu stírá – potlouklo mu pod horou... Zle juž nyní, hůře bude! Oč se modlí v této chvíli? Snášet bídu vždy a všude aby Bůh mu dodal síly!... Stoupá dolů občerstvený, Aa hle! tu se ke kříži matka vrhá. S hořem ženy vzhůru k Bohu pohlíží; ruce lomí, úpí, stená, 92 vstává, Boha zaklíná, a zas padá na kolena a zas ruce sepíná... Doma pláče čtvero dětí – – Nikde nemá pokoje: vyrván dítkám od objetí otec musil do boje... Letí střemhlav ku své chýži. – Jde kol pěvecpěvec, v srdci žal; i ten padnul k tomu kříži, ruce sepjal, zaplakal: „Umučený! pohleď dolů na ten dobrý, bědný lid: propadneš se – s křížem spolu, nebudeš o, moci zřít, kterak jemu nepřátelé za částí rvou půdy čásť: zachraň dědictví mu celé, zachraň drahou, tesknou vlasť!“... 93