Večer v horách.

Večer v horách.
Dohlaholil zvonek. V chatky zášeří chudý horal s dětmi sedá k večeři. Oněměly lesy, slavíček jen kdesi píseň rozčeří. Pěje neunavně, jako z kovu hlas – –. Zatím víc a více tmí se modrojas; náhle jako vzňatý plane všecek zlatý – duši jímá žas. Slunce noci – luna vzchází na obzor, stříbrný vlas spouští na vrcholky hor: [28] každé hlava bleskla jak ta v báji ze skla – zdiven zří k ní tvor. A ta nebes báně na šíř, na dýlku hvězdami se jásá všecka za chvilku. Horal tobě řekne, že jsou to však pěkné oči andílků... Večernice pyšná s Kralomocem zas svítí, jakby spolu slavily dnes kvas; malý vůz i velký jakby velitelky ždály na rozkaz. Ke kvočně se tulí tam zas kuřátka; jsou tak světle žluta, ještě holátka. Ej, tu váhy, kosy a tam hvězd co rosy, plných pozlátka! 29 Boží je to dráha z milionů hvězd, do nebeské slávy cesta prý to jest. Po ní Bůh, jen letem, po své pouti světem domů slavil vjezd. Těžko odtrhnouti od oblohy zrak: hle! teď kříž mu kyne, utrpení znak. Často k tomu kříži pro útěchu vzhlíží horal ubožák! 30