Pohádka o měděném, stříbrném a zlatém lese.

Pohádka o měděném, stříbrném a zlatém lese.
Vyprávěl tatíček nám pohádku – už jeseň na hrob listí jemu třese – vyprávěl o lese nám měděném i o stříbrném, ba o zlatém lese. Což zatoužila každá dušička jen jednou do té krásy moci hledět! Však kudy tam, k těm lesům z pohádky, to tatíček nám nemoh’ vypovědět. A já je hledal, já je přece vyhledal. Už jeseň ze všech koutů chmurně hledí, zamlkly hory, stráně, pole, háj, a listí na stromech je jako z mědi. Dech větru chladný vane doubravou a červené a hnědé listí trhá, chytá je, točí jako do víru a mrhá jimi, div vše nerozmrhá. [9] A slunce zapadá tak velké, krvavé. Vše rudne, zem i nebe planou stejně. Jak pode proutkem černokněžníka les měděný tu vyrost’ čarodějně... A těžké mraky nebe pokryly. Prosinec přijel na běloučkém koni, pták k člověku si zalét’ do vísky a strom, ten všecek pod sněhem se kloní. Vyplula luna v lodi stříbrné a světlé perly metá z ní a hází – o, kouzlo zimní noci měsíčné! Jak stříbrem blýská osněžené mlází! Větvička každá jako ze stříbra, potůčky – stříbrné jen stuhy; po mechu jakby stříbra nasypal – a já jsem viděl z pohádky les druhý. A přišla vesna. Roztál led i sníh. Mech čerstvý vesele se zazelenal, potoky o volnosti zurčily a slavík opět píseň lásky stenal. Slunéčko hřeje probuzenou zem a z kypré půdy vonné trávy pučí, strom oblekl se jako do chrámu, a ve květech mu zlaté včelky bzučí. 10 Zář zlata na lupení spočívá, to paprskové teplého jsou slunka. A zlato zvoní ptactvu ve hlase a zlatem ručej blýskotá i žblunká. O, jaro, jaro, dobo čarovná, kdy těsny srdci paláce i chaty! Ty otvíráš tu bránu pohádky, jíž člověk vchází v třetí les, ten zlatý! 11