Bouře v horách.

Rudolf Pokorný

Bouře v horách.
Mrtvo a dusno. Příroda zjista k divoké bouři mračna svá chystá. Zaduje větřík, vichor se zvedá, vichřice zuří – běda, och běda! Ohýbá stromy, přeráží kmeny – chvějí se lidé, třesou se stěny. Z dálky to duní. Bouře se blíží... Bázlivě horal zavírá chýži. Plachetkou tmavou nebe se halí, hrůza se valí z nebeských dálí. [17] Hučí a duní mrákavy ztěžka, zmizela v mlze královská Sněžka. Náhle se blýskne, rachotí hromy, zařinčí okna, schoulí se stromy. Na stole v chatě hromnička plane, sténají lidé: „Zachraň nás, Pane!“ Ledovec těžký s proudy se sype, větvičky sráží, haluzky štípe, obilí cuchá, do oken bije... A zas se blýskne, a zas hrom vyje. Srazí se mraky. Divoce spolu blesky se chytly, řítí se dolů, po horách vztekle hady se svijí, 18 v křížku se drží, po sobě bijí. V rachotu hromu hory a skály chvějí se: cítí, kterak jsou maly. Úzkostí v chlévách kravičky bučí, a kroupy tlukou, oblaka hučí. Potoky z břehů valí se, řičí, ve chvíli zbytek úrody zničí! Rodiny v chatách choulí se v hloučky – budou as péci z horské jen moučky!... Pozvolna liják v pršku se mění. Prořidly blesky, dálí se hřmění. Řidne i prška, mží jen už drobně... Chmurami svítá slunéčko zdobně, 19 v plné až kráse směje se dolů z čistého nebe. Chvátají spolu horalé k polím; rukama lomí. Potloukly všecko kroupy a hromy! A na to dílo lítice dravé slunéčko hledí bezcitné, smavé!... 20