Opět na horách.

Opět na horách.
Ach, opět na horách! Jak volný pták zas kroužím ve povětří horském, vonném, sotva že jaro zakývalo zvonem, a smělá křídla nořím do oblak; zas překročil jsem chrámu svého práh – jsem opět na horách! Zas lovím skřivánčí zpěv ve vzduchu a ssaju v prsa dýchot vonné trávy; o, cítím zdráv se tak a bez únavy, tak volno mi, jak tomu pastuchu, jenž právě po píšťalce ruku vztáh’ – jsem opět na horách! Tak blaze mi jak stromu onomu, když sněhu zbavil se, a nové puky když napadaly na něj z jara ruky; a jako když přibude do domu na křídlech čapích nové štěstí, ach! tak jest mi na horách. [7] Zlá byla zima, morná bezmála... Však nechtěl Bůh mi všecko ještě vzíti – já vzpomněl na hory a musil žíti, má duše odervat se nedala, a darmo lomcoval jí bledý vrah – jsem opět na horách! Jsem na horách, a slzu ve zraku v pohnutí hledím do krajiny svěží. Hle, kterak, krásná, u nohou mi leží, jak z hrobu probuzená v zázraku! A nevím ani, jak jsem poklek’ v prach – jsem opět na horách! 8