V podzimních mlhách.

Rudolf Pokorný

V podzimních mlhách.
Zmizely juž hory v mlhách, darmo zrak se napíná, mlhy pojí zemi s nebem – bílá jeseň začíná. Slunce, k němuž hledíval jsi za jitra tak zálibně, jak sněhová koule visí na obloze nehybně. Nesvítí, jen jako měsíc hledí dolů mlhami, smutně tak, jak když se loučí pastuškové s horami. Tu tam chrastí horalovi suché listí pod nohou – odkud jeseň urvala je, oči nalézt nemohou! [24] Neuslyšíš písně ptačí, jíž naslouchals upjatě – oblaka ti se svých výšin sahají až ku patě: Neviditelná je ruka na vše strany rozpíná – – Kráčej tiše, po špičkách jdi – země právě usíná... 25