Hrobník.

Hrobník.
Nový hrob se černá tam, kde pole střed, nad ním s rýčem stojí hrobník, vetchý kmet. U nohou mu leží vykopaný host: za dvacet let moh’ se v hrobě vyspat dost! Měl kdys pohřeb slavný, skvostný, veliký, že byl dobrým správcem, týral rolníky. Dali jemu na hrob pěkný z kovu kříž – blesk ho jednou srazil, zůstal ležet již. Přišli jiní lidé, přišel jiný čas, z těch, kdo správce znali, hrobník zbyl jen as. A ten právě lebku z prachu, z hlíny zved’ a dí hlasem příkrým, studeným jak led: „Znáš mě, pane správče? Vzpomenout si rač, jak mě do roboty hnal tvůj karabáč. [82] Žena tehdy slehla, zpozdil jsem se tím, ale dohonil jsem pod bičem to tvým. Než jsem přišel zpět však, žena s dítětem rozloučily se mi na vždy se světem. A já utek’ z panství, když pak zamknul’s zrak, vrátil jsem se domu, žebrák, ubožák! Chopil jsem se rýče – a ostatní znáš. Chacha! pane správče, kterak vypadáš! Ošklíbni se přece, na dráby své křič – chacha, pane správče! kde jsi nechal bič? V mojí jsi teď moci, a já rýčem teď rozrazím ti lebku – pane správče, hleď!“ Učinil, jak.řekl, temno ve zraku, pak leb hodil mezi kosti sedláků. 83