Pašeři.

Pašeři.
Jako velká báně rudě červená slunko juž se tratí za hor temena. Šumot stromů tichne, hvozd se zašeří – po pěšinách tajných táhnou pašeři... Táhnou opatrně, tak jak srnců zvyk: napřed ostražitý staroch náčelník. Zachrastí-li křoví, pušku naměří – tiše, jako němí táhnou pašeři. Nesou cizí zboží: trochu hedvábí. [79] Ruka cizí prý je lépe vyrábí. Než však odnesou je někdy do dveří, zisk svůj platí krví bědní pašeři! Na všech stranách čihá na ně smrť a trest. Mnohý nevrátí se na věky juž z cest!... V ruce každý pušku, – ne však za zvěří – jako stíny noční táhnou pašeři. Sestupují vrchem, křovím, skalisky – kdo ví, zdali zdrávi dojdou do vísky! Ha! v tom vůdce stane, sluchu nevěří – poslouchá – ba věru! zle je, pašeři! V tom už střely prší do nich ze všech stran – 80 běda! nepřítel je dobře uschován. Se skalin se řítí s křikem někteří – dovedou však střílet také pašeři! Rána ránu stihá, duši vyrazí – nad bojiště měsíc právě vychází. Ze zálohy stráže v bok jim udeří: krvácejí, hynou, úpí pašeři. Odhazují zboží na krvavou zem, prchají zpět do hor divým útěkem... Ticho kolem, mrtvo... Dlouho k večeři nepřicházejí as ženám pašeři! 81