Pašeři.
Jako velká báně
rudě červená
slunko juž se tratí
za hor temena.
Šumot stromů tichne,
hvozd se zašeří –
po pěšinách tajných
táhnou pašeři...
Táhnou opatrně,
tak jak srnců zvyk:
napřed ostražitý
staroch náčelník.
Zachrastí-li křoví,
pušku naměří –
tiše, jako němí
táhnou pašeři.
Nesou cizí zboží:
trochu hedvábí.
[79]
Ruka cizí prý je
lépe vyrábí.
Než však odnesou je
někdy do dveří,
zisk svůj platí krví
bědní pašeři!
Na všech stranách čihá
na ně smrť a trest.
Mnohý nevrátí se
na věky juž z cest!...
V ruce každý pušku,
– ne však za zvěří –
jako stíny noční
táhnou pašeři.
Sestupují vrchem,
křovím, skalisky –
kdo ví, zdali zdrávi
dojdou do vísky!
Ha! v tom vůdce stane,
sluchu nevěří –
poslouchá – ba věru!
zle je, pašeři!
V tom už střely prší
do nich ze všech stran –
80
běda! nepřítel je
dobře uschován.
Se skalin se řítí
s křikem někteří –
dovedou však střílet
také pašeři!
Rána ránu stihá,
duši vyrazí –
nad bojiště měsíc
právě vychází.
Ze zálohy stráže
v bok jim udeří:
krvácejí, hynou,
úpí pašeři.
Odhazují zboží
na krvavou zem,
prchají zpět do hor
divým útěkem...
Ticho kolem, mrtvo...
Dlouho k večeři
nepřicházejí as
ženám pašeři!
81