Poslední rychtář.

Poslední rychtář.
Prostřed horské vísky, střecha samý mech, ukryt domek nízký v křoví, ve stromech. V bílé jizbě sedí bělovlasý kmet, ze vrásků mu hledí devadesát let. Kolem hrá si trocha drobných pravnuků. Nejstaršího hocha vzal teď za ruku. „Jak ty vzrůstem spěcháš! – Až tu nebudu, viď, že nezanecháš rychtu osudu?“ [56] Tázavě hoch oči upřel na děda, na klín jemu skočí, co říc’ nevěda. „Milé dítě,“ praví kmet mu hladě vlas, „jsem už nedočkavý, kdy můj přijde čas – – Hleď, v tom jízby úhlu sedával jsem kdys – vidíš moji truhlu? Nejeden v ní spis. A tam ruka leží, dům co od domu, jak jsem kázal, běží – teď už k nikomu. Tam hle, na tom roubě – pohleď, hochu, naň – nožem čísla hloubě kvitoval jsem daň; účtoval jsem lidu panskou robotu, 57 selskou psotu, bídu, veskou žebrotu! Tu mé právo dosud, rychtářská má hůl – stih’ ji smutný osud: lid ji zlámal v půl. Rozbil kládu venku i tu lavici – stála ve přístěnku – na níž vinníci pykávali zhusta za své neřesti – zná ji chasa pustá teď jen z pověsti! Byla by i chatu chátra rozbila, kdyby z pevných klátů byla nebyla. Přišla změna mžikem, přišly svobody – kdo byl robotníkem, hejsa! na hody. 58 Jak ta léta běží! – – Jiný čas teď... Střez, dítě mé, jak střeží svátosť pravý kněz, ty mou rychtu sobě; měj v ní děda rád: pěkně se mu v hrobě bude potom spát. 59