Horská fara.

Rudolf Pokorný

Horská fara.
Vysoko ves v horách, fara nejvýše; v zimě sedláci k ní lezou po břiše. Pro skály a hory Bůh k ní nevidí – ďas ji postavil tam za trest pro lidi! Chudá horská fara, chudší horský lid – chce-li farář vyžít, musí sedlačit. Osévati role mezi skalisky, o žních pěkně svážet ovsík do vísky. [75] A ta štola, Bože! Neuvěřil bys – Slýchal o ní sotva v semináři kdys. Jak zapadnou hory v sněhy, závěje, ty tam farářovy všecky naděje! Když slunéčko svitne teple ku jaru, když už sněhy sejdou, sedne na káru, od vesničky k vísce. smutně, rozmarně jezdí pochovávat a křtít sumárně! Mrtvé poukládá v půdu přechudou; živí najednou si pláč tak odbudou – pak se domů vrátí zimňátka svá křtít – – chce-li farář vyžít, musí sedlačit! 76