Horská fara.
Vysoko ves v horách,
fara nejvýše;
v zimě sedláci k ní
lezou po břiše.
Pro skály a hory
Bůh k ní nevidí –
ďas ji postavil tam
za trest pro lidi!
Chudá horská fara,
chudší horský lid –
chce-li farář vyžít,
musí sedlačit.
Osévati role
mezi skalisky,
o žních pěkně svážet
ovsík do vísky.
[75]
A ta štola, Bože!
Neuvěřil bys –
Slýchal o ní sotva
v semináři kdys.
Jak zapadnou hory
v sněhy, závěje,
ty tam farářovy
všecky naděje!
Když slunéčko svitne
teple ku jaru,
když už sněhy sejdou,
sedne na káru,
od vesničky k vísce.
smutně, rozmarně
jezdí pochovávat
a křtít sumárně!
Mrtvé poukládá
v půdu přechudou;
živí najednou si
pláč tak odbudou –
pak se domů vrátí
zimňátka svá křtít – –
chce-li farář vyžít,
musí sedlačit!
76